Source: Steffen Prößdorf/Wikimedia Commons

Rozbor německých spolkových voleb 2021: Přeskupení politického středu a katastrofa pro levici 

Volby do Spolkového sněmu znamenaly konec šestnáctiletého kancléřství Angely Merkelové. Spolu s jejím vládnutím dočasně skončil i převrat ve stranickém systému: po sociálních demokratech (SPD), ani křesťanští demokraté a jejich bavorská sesterská strana Křesťanskosociální unie (CDU/CSU) – poslední zbývající klasická „lidová strana“ – již nemohou snadno překročit třicetiprocentní hranici a nárokovat si dominantní roli ve vládě. Německý stranický systém se pluralizoval. 

Jak se dalo očekávat, po nedávných zemských volbách upevnila svou pozici antidemokratická strana Alternative für Deutschland (AfD). Stranický systém je prozatím rozdělen na tábor demokratických stran, které stojí proti politické síle, jež opakovaně odmítá ústavní pravidla pro řešení politických střetů zájmů. Jak dlouho vydrží „firewall“ proti antidemokratům, je především v rukou CDU/CSU. 

Kancléřství Merkelové znamená konec desetiletí neochotného „návratu státu“. V různých krizích od roku 2008 vystupoval německý stát jako záchranný a ochranný orgán před (člověkem způsobenými) tržními a přírodními katastrofami. Od krize COVID-19 je obecně zřejmé, že veřejné instituce, tj. stát jako takový, potřebují modernizaci. Složení a program nové vlády budou muset rozhodnout o tom, jak bude probíhat transformace směrem k „zelenému kapitalismu“: s plnou důvěrou v „nespoutané“ síly trhu, nebo poháněné investicemi a regulacemi vynucenými modernizovaným demokratickým státem? Výsledky voleb ukazují, že mezi obyvatelstvem neexistuje jednoznačně preferovaná cesta. 

Je pravděpodobné, že příští spolkovou vládu budou tvořit buď tři strany (bez CDU/CSU), nebo čtyři strany (s nimi). Kandidát CDU na kancléře Armin Laschet již během volební noci naznačil, že by mohly nabýt na významu nové modely, jako je „rakouský model“ (koalice konzervativců a Zelených). Po éře Merkelové se politická rovnováha sil v Německu přeskupí. Zdá se, že transformace na systém více stran se třemi stranami, které získávají 15-25 %, a několika stranami s 5-10 % se dokončila (což nevylučuje možnost příchodu nových stran a zániku starých). Flexibilita a nestálost německých voličů se nadále zvyšuje. 

Volební účast a jedinečné okolnosti 

Celková volební účast byla o něco vyšší než v roce 2017. Otevřené volební výsledky zjevně zvýšily účast. Zejména SPD se zřejmě podařilo mobilizovat nevoliče. Před některými volebními místnostmi byly delší čekací doby – navzdory historicky vysokému počtu korespondenčních hlasů. 

Okolnosti, za nichž voliči rozhodovali o složení Spolkového sněmu, se v mnohém lišily od předchozích voleb. Jedna zvláštnost samozřejmě vyplývala z probíhající pandemie a přetrvávajících pandemických nařízení, která pozastavila každodenní rutinu a podpořila sociální izolaci. Po třetí vlně je v německé společnosti rozšířena touha po stabilitě a bezpečí. Mnoho lidí se snaží vrátit k normálu a samotnou kampaň možná prožívali jako „vzdálenou a abstraktní událost“, jak říká Stephan Grünewald z Rheingoldova institutu. 

Tyto volby byly poznamenány řadou jedinečných okolností: 

  • Dosavadní kancléřka neusilovala o znovuzvolení. Bylo tedy jasné, že přinejmenším po personální stránce se bude jednat o nový začátek. Volby se tedy týkaly také otázky, jak veliký by tento „nový začátek“ měl být. 
  • Poprvé se o kancléřský post ucházely nikoli dvě, ale tři osoby. Pouze Annalena Baerbocková ze strany Zelených pocházela z opozice, zatímco zbylí dva kandidáti, Olaf Scholz a Armin Laschet, zastupovali koalici, která v Německu vládla posledních osm let. 
  • V posledních týdnech před volbami neměla žádná strana jasný náskok. Poprvé od roku 2005 nebylo možné předpovědět, kdo vyhraje. To odráželo změnu stranického systému. 
  • Poprvé v poválečné historii byla za nejpravděpodobnější výsledek voleb považována koalice tří stran. Jako možné se jevily čtyři koalice tří stran, všechny již vyzkoušené ve spolkových zemích. 
  • Vzhledem k množství možností se změnil charakter voleb: volby měly rozhodnout o složení Spolkového sněmu, nikoli o budoucí vládě. O tom, kdo bude zemi vládnout, rozhodnou strany a parlamentní frakce. To posiluje aspekt parlamentní demokracie, který spolkový prezident cítil povinnost zdůraznit po posledních volbách: strany jsou povinny sestavit vládu po dni voleb.

Přeskupení středu 

Křesťanští demokraté a jejich bavorský protějšek dosáhli nejhoršího výsledku ve své historii. CDU klesla pod 20 procent (18,9 %), CSU sotva překročila hranici pro vstup do parlamentu (5,2 %) a celkově poprvé od roku 2002 prohrála s SPD. CDU/CSU nejenže postavila kandidáta na kancléře, který nedokázal táhnout svou stranu, v uplynulých měsících a letech také výrazně ztratila z hlediska toho, jak voliči hodnotili její politickou kompetenci. 

Jejich volební výsledek byl přesto nad jejich nízkými předvolebními průzkumy – pravděpodobně díky mobilizaci jejich voličského jádra vyděšeného vyhlídkou na „sklouznutí země doleva“. Když tomu politické vedení strany zabránilo, prohlásilo o volební noci, že zvítězilo. Přehlédli však, že k získání parlamentní většiny proti středolevé vládě vedené SPD se Zelenými a Die Linke budou potřebovat poslance AfD. Skrytým poselstvím volebního večera tedy bylo i to, že když půjde o sejmutí „rudých“, bude CDU spolupracovat i s AfD. 

CDU/CSU by si přesto mohla udržet kancléřský post, pokud se jí podaří dohodnout se Zelenými a FDP na sestavení vlády. Návrat do kancléřství je nutný k tomu, aby se vnitrostranické konflikty, které se od posledních voleb do Bundestagu znovu a znovu otevřeně odehrávají, udržely pod kontrolou natolik, aby se alespoň oddálil další rozpad strany. V opozici by se naopak otevřený konflikt o její budoucí strategické směřování stal nevyhnutelným. 

SPD je vítězem těchto voleb. Olaf Scholz si může činit nárok na kancléřský post a pokusit se vytvořit vládní většinu. Na volebním úspěchu je – ve srovnání s předchozími třemi volbami – zarážející důslednost a jednota, s jakou SPD realizovala svou volební strategii. Ve východních spolkových zemích má SPD jasný náskok před CDU. V Braniborsku dosáhla s 29,5 procenty svého nejlepšího výsledku. V Durynsku s 23,4 procenty a v Sasku s 19,3 procenty je druhou nejsilnější stranou za AfD. 

SPD přijala na počátku jasně ofenzivní volební strategii, kterou si udržela navzdory všem předpovědím zkázy a posměchu veřejnosti. Když byl před více než rokem oznámen Olaf Scholz jako kandidát na kancléře, SPD v průzkumech výrazně zaostávala za CDU/CSU a Zelenými. Mnozí se ptali: k čemu strana potřebovala kandidáta na kancléře – kromě vlastního ega? S kým by Scholz mohl sestavit vládu? SPD však byla jedinou stranou, která včas pochopila, co bude rezignace Angely Merkelové znamenat. Jak jsem napsal v září loňského roku, „pokud chce SPD expandovat a skutečně se dostat do kancléřského křesla, potřebuje získat voliče, kteří dají svůj hlas Scholzovi místo CDU.“ 

Skutečnost, že kolem voleb propukly další krize – povodňová katastrofa, lesní požáry a stažení z Afghánistánu -, možná ještě posílila vhodný okamžik pro „kvaziúředníka“. Politicky se Olaf Scholz spoléhal na to, že získá zpět sociálnědemokratické příznivce Merkelové pomocí tří témat, která byla konkrétní a zároveň mohla sloužit jako zástěna pro nejrůznější projekce: „respekt“ a „důstojnost“ pro těžce pracující lidi, výrazné zvýšení minimální mzdy spolu s mírným zvýšením daní pro lidi, kteří „vydělávají tolik jako já nebo více“, a průmyslová politika šetrná ke klimatu. 

O tom, čeho může kancléř SPD v této politické konstelaci dosáhnout, tedy o tom, co Olaf Scholz „skutečně“ prosazuje, lze diskutovat. Nesporné však je, že se mu podařilo dát SPD to, co jeho strana po dlouhé fázi úpadku nutně potřebovala: image, že je opět schopna vítězit a přijímat strategická rozhodnutí. Jak dlouho mu to vydrží i po volbách, se teprve ukáže. 

Zelení mohou slavit historický volební úspěch – svůj nejlepší výsledek ve spolkových volbách v historii – i když zdaleka nesplnili očekávání, která byla až do začátku léta živena dobrými volebními výsledky. Se vší pravděpodobností budou součástí příští federální vlády – a možná se budou muset vypořádat s Christianem Linderem (předsedou liberální FDP) jako ministrem financí, který nejenže usiluje o udržení „černé nuly“ (vyrovnaného federálního rozpočtu) bez zvyšování daní, ale má také zásadně odlišné chápání role státu ve veřejném životě. 

Zelení se v průzkumech veřejného mínění dlouho drželi vysoko. Zkušenost je přitom naučila, že čím více se blíží den voleb, tím více si voliči kladou otázku, zda skutečně souhlasí se změnami, o které Zelení usilují, a s tím, jak je hodlají realizovat. Zelení se svou image ekologické a klimatické strany několikrát dobře naladili na politickou notu, ale když přišel čas zavázat se k realizaci své politiky, jejich ochota klesla. Pokud se dá věřit průzkumům, nejsou to mladší, ale starší voliči, kteří jsou spíše pro pozvolnou transformaci k zelenému kapitalismu s CDU nebo s SPD. 

Průzkumy naznačují, že jasná většina obyvatel je otevřená změnám, pokud jde o klimatickou politiku – bezpochyby v různé míře. Co však mnohé ohromuje a znepokojuje, je pocit, že jako spotřebitelé a občané by měli být sami zodpovědní za to, aby se zabránilo klimatické katastrofě. Napříč stranami se již po desetiletí hovoří o osobní odpovědnosti v mnoha oblastech společnosti. Strach z toho, že se do takové přetěžující spirály dostane politika Zelených, vede mnoho lidí, jejichž politické naladění je více či méně přátelské ke klimatu a Zeleným, k tomu, aby svůj hlas odevzdali jinde. 

Konsolidace na pravici, katastrofa na levici 

Die Linke utrpěla katastrofální výsledek. Daleko od svého cíle, kterým byl dvouciferný výsledek a účast ve vládě, nedosáhla se 4,9 procenty hranice pro vstup do parlamentu a ztratila přes 2 miliony hlasů, což je téměř polovina jejích hlasů z roku 2017. Opět zhruba polovina ztracených hlasů připadla jejím dvěma vybraným koaličním partnerům, SPD a Zeleným, jak vyplývá z předběžných odhadů společnosti Infratest dimap. Protože však strana dokázala obhájit tři přímé mandáty v Lipsku (Sören Pellmann) a Berlíně (Gesine Lötzsch a Gregor Gysi), vstoupí do Spolkového sněmu přece jen s poslaneckým klubem a pravděpodobně omezenými poslaneckými právy prostřednictvím „základní mandátové klauzule“. Absolutně nejhorší variantě se tak podařilo těsně zabránit. 

V pěti východoněmeckých spolkových zemích dosáhla Die Linke dvouciferného výsledku pouze v Durynsku (11,4 %) a Meklenbursku-Předním Pomořansku (11,1 %). V Braniborsku s 8,5 procenty dokonce zaostala za Zelenými (9,0 procent). Průměr za všech pět spolkových zemí činil pouze 9,8 procent. 

Dají se předpokládat tvrdé vnitrostranické boje o budoucí směřování strany. Navenek lze jako příčinu volebního výsledku uvést taktické slabiny. Ve skutečnosti jsou tyto volební taktické slabiny pouze důsledkem hlubších problémů a přetrvávajících strategických slabin. Stejně jako CDU ani Die Linke nebyla schopna kvůli pandemii včas vyměnit své vedení před volbami. Nové vedení strany tak sotva mělo čas nastavit vlastní pozitivní akcenty a tím se odlišit. 

Od pádu menšinové vlády Hannelore Kraftové v Severním Porýní-Vestfálsku a následného neúspěchu Die Linke ve volbách do zemského sněmu v roce 2012 stála strana před úkolem vypracovat strategii hodnou svého jména. Strategie jsou zaměřeny na střednědobé časové horizonty, tj. na více než jedno volební období. Zahrnují programové volební sliby týkající se obecných, normativních politických principů, odpovědi na otázky, jakou roli by měla hrát maximalizace hlasů a/nebo politická vyjednávací síla a jaké volební sliby lze vzhledem k rozložení sil mezi jednotlivými stranami splnit. Takové úvahy pravděpodobně v Die Linke nechybí – naopak. Chybí však strategické centrum, které by dokázalo aktivisty strany sjednotit za strategií, jež by jim umožnila přesvědčit voliče k podpoře programu strany. To je úkol, který bude muset vedení strany v příštích dvou letech splnit: rozpoznat a zpracovat „chyby posledních let“ a „přebudovat stranu“, jak v neděli večer prohlásila spolupředsedkyně strany Susanne Hennig-Wellsowová. 

Svobodní demokraté (FDP) vstupují do nového Spolkového sněmu se solidním dvouciferným výsledkem. Za své vítězství opět vděčí kampani postavené na předsedovi strany Christianu Lindnerovi. Zarážející je, že voliči straně přisuzují značné kompetence v oblasti „digitalizace“, a to zejména mladí (mužští) voliči. Zároveň se v posledních letech objevilo malé sociálně-liberální „křídlo“, které je protipólem chápání státu a svobody, jež prosazuje Christian Lindner: stát jako byrokratické monstrum, které je třeba omezit a zkrotit. 

FDP se dokázala prezentovat jako umírněný občanskoprávní kritik pandemických opatření. Přitom se pohybovala na tenké hranici mezi liberálně-demokratickými občanskými právy a libertariánským pohrdáním státem, které považuje veškerou státní činnost za ohrožení svobod volnotržního kovboje. Především však Lindnerova FDP těžila ze slabosti CDU/CSU a síly SPD: CDU/CSU se již nejevila dostatečně silná, aby mohla jmenovat kancléře v alianci dvou stran (se Zelenými), zatímco SPD v průzkumech posílila natolik, aby mohla jmenovat kancléře v alianci tří stran. V obou případech by FDP hrála ústřední roli: spolu se Zelenými by mohla učinit kancléřem Armina Lascheta a zabránit „levicové vládě“ pod vedením Olafa Scholze. Straně svobodného trhu nebyl v předvolebním období již dlouho přisuzován takový význam. Lindner tuto důležitost podpořil svými demonstrativními ambicemi na post ministra financí. V roce 2021 je lepší vládnout špatně než vůbec. 

S malými ztrátami se AfD podruhé dostává do německého Spolkového sněmu. Pravděpodobně již nebude největší opoziční stranou (pokud SPD a CDU opět nevytvoří koalici). V Durynsku, kde stranu vede známý krajně pravicový extremista Björn Höcke, se stala nejsilnější stranou s 24 procenty (a 5 přímými mandáty), stejně jako v Sasku s 24,6 procenta (a 10 přímými mandáty). V ostatních třech východoněmeckých spolkových zemích se její výsledek pohyboval mezi 18 a 19,6 procenty. 

Výsledky AfD – společně s výsledky zemských voleb, které všechny vedly k mírně oslabenému návratu do parlamentu – ukazují, že se strana etablovala ve stranickém systému a podařilo se jí vybudovat voličské jádro. Zdá se, že toto voličské jádro je v mnoha regionech země spojeno s vytvářením vlastních politických prostředí, která si uzavřením se před tokem společenských informací a veřejnou debatou vytvořila vlastní informační kanály, skupinové přesvědčení a realitu. Po volbách do Spolkového sněmu strana rozhodne o své budoucí cestě: transformace v parlamentní stranu, která se snaží stát součástí konzervativního bloku, nebo pokračování jako strana-hnutí, která využívá každý vznikající protest proti politice státu jako příležitost k radikalizaci a nepřátelství vůči demokracii. 

Jaké byly hlavní obavy voličů? 

Když byli voliči v den voleb dotázáni, co je „velmi znepokojuje“, dostali na výběr témata, která do značné míry odpovídala stranicko-politickému rozdělení: obavu, že do Německa přichází příliš mnoho cizinců, sdíleli příznivci FDP a AfD; obavu, že islám má příliš velký vliv, sdílela většina voličů AfD, méně FDP a CDU/CSU a do jisté míry také voliči SPD. Obavy o životní úroveň byly soustředěny mezi voliči AfD, stejně jako obavy z přílišné změny Německa. Obavy z důsledků klimatických změn sjednocovaly příznivce Die Linke a CDU, mírně převažovaly také u FDP, ale již ne u AfD. 

Navzdory všem debatám o sociálním rozdělení, rostoucím rozdílu mezi bohatými a chudými a ohrožení společenského středu si většina voličů myslela, že věci v Německu jsou „spíše spravedlivé“ než nespravedlivé. Tento názor zastávaly více než dvě třetiny příznivců CDU/CSU, Zelených a FDP a mírná většina příznivců SPD. Pouze příznivci Die Linke a AfD vidí věci radikálně odlišně. Budoucí spolková vláda, ať už vedená SPD nebo CDU, by tedy byla vládou, jejíž příznivci považují stávající společenské uspořádání za „poměrně spravedlivé“. 

Jiná je situace, pokud jde o rozdělování (ekonomického) bohatství. Zde 77 % všech respondentů a 57 % příznivců CDU/CSU a 96 % příznivců Die Linke tvrdí, že bohatství není rozdělováno spravedlivě. Jak je možné, že pouze 45 procent všech (resp. 19 procent příznivců CDU/CSU) si myslí, že v Německu je vše vcelku spíše nespravedlivé, ale zároveň 77 procent (a 57 procent příznivců CDU/CSU) tvrdí, že bohatství je rozděleno nespravedlivě? Nespravedlivé rozdělení bohatství nemusí nutně otřást názorem, že společenský řád jako celek je spravedlivý (a tedy legitimní). 

Tyto zjevné rozpory v každodenním vědomí pokračují i při otázce, zda by si pro budoucnost země přáli „nějaké korekce kurzu“ (51 procent), „zásadní změnu“ (40 procent), nebo „aby vše v podstatě zůstalo tak, jak je“ (6 procent). Oproti roku 2017 by si sice „zásadní změnu“ přálo o 21 procent více respondentů, tento údaj je však zhruba na stejné úrovni jako v letech 1998 a 2009, ale nižší než v roce 2005. V současné době je přání zásadní změny silně polarizováno podle stranicko-politického klíče: příznivci Die Linke, Zelených a AfD by si ji přáli ze dvou třetin a více, příznivci ostatních stran jen z menšiny. 

Důvody volebního rozhodnutí však nemusíme nutně hledat v těchto názorech, obavách a přáních. Podle Infratestu 48 % voličů SPD tvrdí, že bez Olafa Scholze by SPD nevolili. To zhruba odpovídá údajům z průzkumů na přelomu let 2020 a 2021. 

Co bude následovat? 

Bez ohledu na to, kdo nakonec v Německu sestaví příští vládu, bude se muset vypořádat s řadou politických otázek, které byly během volební kampaně víceméně považovány velká, komplikovaná, ale naléhavá témata, o kterých se nikomu nechtělo mluvit: 

  • Uprchlíci a migrace: přistěhovalectví (kvalifikovaných) pracovníků, jejich integrace a právní status se tlačí na politickou agendu s ohledem na věkovou strukturu domácí pracovní síly, vstup na trh práce a nevyřešenou uprchlickou politiku. 
  • Demokracie jako způsob života: stále syrovější tón každodenního politického života a výhrůžky místním politikům až po výzvy k vraždám a atentátům ohrožují demokratické řešení konfliktů ve společnosti a spolu s identitárními komunikačními bublinami podporují vzájemné vylučování namísto kompromisu. Deliberativní, demokratická zásada, že i druhá strana může mít pravdu, je stále vzácněji sdílena a základ demokratické diskuse, uznání společné reality, je opouštěn. 
  • Budoucnost zabezpečení ve stáří a financování sociálního státu: generace baby boomu teprve začíná pobírat důchod. V souvislosti s další digitalizací světa práce na straně jedné a klimatickou politikou na straně druhé dojde k vyostření konfliktů na časové ose „pro dnešek/pro zítřek“. Jinými slovy: stále více občanů bude muset být v příštích deseti letech získáno pro politické projekty, jejichž plodů se již nedožijí. 
  • Evropa a EU jako akční rámec: je vlastně nesporné, že ústřední úkoly, jako jsou uprchlíci a migrace, energetická a klimatická politika a veřejná (digitální) infrastruktura, lze řešit pouze v evropském rámci. Přesto se ústředním otázkám dalšího vývoje Evropské unie – investičnímu společenství, transferové unii, evropské politice kolektivního vyjednávání atd. – volební kampaň vyhnula. 
  • Německá zahraniční politika: debata o poučení z války NATO v Afghánistánu (s mandátem OSN) s německou účastí byla odložena, ačkoli je zřejmé, že USA si svůj změněný postoj k NATO, započatý za Obamy a posílený za Trumpa, zachovají i za nového prezidenta Bidena. Co to znamená pro roli Německa ve světě a pro evropskou strategickou zahraniční politiku?

Nastupující vláda bude stát před úkolem rozjet během čtyř let zásadní iniciativy, které budou mít obrovský dopad na životní podmínky za 20 až 30 let a dále. I kdyby se tohoto úkolu zhostila odvážně, nic nenasvědčuje tomu, že by se politická rovnováha sil v podmínkách zesílené transformace stabilizovala. Je totiž docela dobře možné, že příští vláda bude pouze vládou přechodnou. 

 

Horst Kahrs je výzkumný pracovník zabývající se analýzou třídní a sociální struktury v Institutu pro kritickou sociální analýzu Nadace Rosy Luxemburgové v Berlíně.