Vzhledem k celosvětovému vzestupu krajní pravice se nová vládní koalice CDU/CSU a SPD jeví jako poslední instance k zachování statu quo. Obě mainstreamové strany dohromady stále reprezentují pouhých 45 procent odevzdaných hlasů - ztráta důvěry by těžko mohla být dramatičtější, na této koalici není nic „velkého“. Nic navíc nenasvědčuje tomu, že by se situace v nadcházejícím volebním období mohla zlepšit. Stagnující ekonomika a roční výdaje na obranu ve výši 80 miliard eur budou dále zvyšovat tlak na sociální výdaje. S jakým programem bude nová vláda krizi řešit? Jaký politický vývoj lze očekávat? A jak by na ně měla reagovat sociální levice?

Návrat do minulosti s koaliční smlouvou

Kdybyste chtěli kriticky shrnout koaliční dohodu mezi CDU/CSU a SPD [1], mohli byste ji shrnout takto: návrat do minulosti v oblasti hospodářské politiky spojený s účelovým rasismem a masivním vnitřním i vnějším zbrojením.

Zejména prvnímu bodu je ve smlouvě věnován velký prostor. Prvních 45 z celkem 146 stran smlouvy se točí téměř výhradně kolem otázky, jak německým podnikům zajistit co nejlepší podmínky pro investice a fungování na trhu. Jako by neexistovala žádná klimatická a environmentální krize, která přinese obrovské hospodářské náklady, je hospodářská politika koalice orientována pouze na jedinou maximu: růst. Jakákoli právní regulace, která by mohla vyvíjet sebemenší tlak na podniky ve prospěch řízené transformace jejich průmyslového modelu, je odmítána. Místo toho CDU/CSU a SPD upevňují podporu automobilovému průmyslu - včetně k zániku odsouzené technologie spalovacích motorů - jako „klíčovému odvětví a záruce pracovních míst pro naši zemi“. Slibují „úlevu firmám“ snížením daní a odvodů, jakož i „cenový balíček elektřiny“, který umožní snížení nákladů na energie ve prospěch exportních odvětví.

Několik sociálních a ekologických projektů, ke kterým se „semaforová koalice [6]“ odhodlala, bude zrušeno – například „zákon o náležité péči v dodavatelském řetězci [7]“, který měl zabránit vykořisťujícím pracovním podmínkám u zahraničních dodavatelů, „zákon o energetické účinnosti budov“, jehož cílem bylo snížení emisí CO2 v sektoru stavebnictví, a „nepodmíněný základní příjem“, který má být přeměněn na „nové základní dávky pro uchazeče o zaměstnání“ s výrazně přísnějšími sankcemi. Cílem těchto dávek je „zvýšit zájem o práci“, což znamená, že příjemci sociálních dávek budou zvýšeným tlakem úřadů ještě rychleji tlačeni do nízkopříjmového sektoru. Všechna tato opatření, která rozšiřují manévrovací prostor kapitálu na úkor zaměstnanců a životního prostředí, se prezentují jako „odbourávání byrokracie“. Politickým břemenem je vše, co by mohlo zaručovat sociální práva nebo nastavovat hranice fosilnímu průmyslu.

Návrat do minulosti v oblasti hospodářské politiky spojený s účelovým rasismem a masivním vnitřním i vnějším zbrojením.

Zatímco stát se má vzdát kontrolních funkcí nad ekonomikou, v oblasti vnitřní bezpečnosti se nerýsuje nic menšího než „nová éra“ rozšiřování sledovacích nástrojů. Novinář Matthias Monroy v deníku nd označil novou vládní koalici v tomto kontextu za „velkou sledovací koalici [8]“ a nejdůležitější změny shrnul takto: Trestní právo na ochranu policistů a záchranářů má být dále zpřísněno, federální policie má získat digitální sledovací nástroje („Quellen-TKÜ“ neboli legální odposlech) pro boj proti závažným trestným činům – mezi něž patří i napomáhání nelegální imigraci, často označovaná jako převaděčství. Plánuje se také posílení biometrického sledování při vyšetřování a stíhání trestných činů, stejně jako využití umělé inteligence při porovnávání tváří na internetu a „dálková biometrická identifikace“ ve veřejném prostoru. Obecně by měly být posíleny všechny bezpečnostní orgány, rozšířeny jejich pravomoci a usnadněna spolupráce mezi nimi, což by mohlo dále oslabit ústavně zaručenou zásadu oddělení policie a zpravodajských služeb. Celé to vrcholí velkolepým prohlášením: „Pokud jde o nepřátele demokracie, platí zásada nulové tolerance.“

Není žádným tajemstvím, proti komu bude oznámená „bezpečnostní ofenzíva“ namířena. Od 70. let 20. století se neoliberální pravice po celém světě zaměřuje na politiku, která důsledně propojuje rozklad sociální infrastruktury, zbrojení policejních aparátů a rasistické narativy. Ve Velké Británii tyto souvislosti již v roce 1978 podrobně popsal sociolog a kritik rasismu Stuart Hall a hovořil o „policejním dohledu nad krizí“ (Policing the Crisis [2]). Cílem tohoto postupu je udržet pod kontrolou chudé obyvatelstvo, které bylo ekonomickými reformami zasaženo obzvláště tvrdě a které se skládá z větší části z migrantů, a to prostřednictvím rozšířených pravomocí policie. Tato politika je legitimizována lacinou propagandou, kterou Stuart Hall označuje jako „morální paniku“ vůči části mladých lidí, kteří jsou označováni za vysoce nebezpečné.

Velmi podobný vývoj lze pozorovat o 50 let později i v Německu: navzdory tendenci k poklesu kriminality si nová vláda osvojila krajně pravicový narativ, podle kterého v Německu panuje jakýsi nouzový stav. V centru „bezpečnostní ofenzívy“ stojí, nepřekvapivě, chudí migranti z neevropských zemí. Podle koaliční smlouvy mezi CDU/CSU a SPD by sice měla být i nadále možná „kvalifikovaná imigrace“ do Německa za účelem „zajištění základny kvalifikovaných pracovníků“, „nelegální migrace“ je ale, stejně jako u krajní pravice, prezentována jako ohrožení společenského soužití.

V tomto smyslu mají být ukončeny přijímací programy a pozastaveno slučování rodin, které je v mnoha zemích kvůli nedostupným ambasádám již dlouho prakticky nemožné. Má být znovu zavedeno vracení migrantů na hranicích s jinými státy EU a zahájena „repatriační ofenzíva“, která se zaměří na hromadné věznění nelegálních přistěhovalců. Koalice tak chce „využít všechny možnosti výrazného navýšení kapacit pro zadržování osob čekajících na vyhoštění a přitom zajistit vytvoření praktičtějších možností zadržování a vazby“. Represivní nástroje budou zpřísněny i vůči Němcům s migrantským původem. V boji proti „klanové kriminalitě“ má být prosazeno „úplné převrácení důkazního břemene při zabavování majetku nejasného původu“ – což otevírá dveře svévolnosti vůči migrantským rodinám, které německé úřady často stereotypně vnímají jako „klany“. Ve stejném duchu je i oznámení, že v budoucnu budou za předměty sloužící k přípravě teroristických útoků považovány nejen výbušniny, ale i nože. Je příznačné, že obrovské arzenály zbraní, které jsou pravidelně nacházeny u pravicových extremistických skupin, nejsou v koaliční smlouvě vůbec zmíněny.

Poměrně nenápadná je naopak část, ve které se jedná o zbrojení Bundeswehru. Ačkoli byla zrušena dluhová brzda pro vojenské výdaje a bylo oznámeno výrazné zvýšení válečného rozpočtu, formulace jsou spíše opatrné: „Vytvoříme všechny nezbytné podmínky, aby Bundeswehr mohl bez omezení plnit úkoly obrany země a vojenských aliancí. Naším cílem je, aby Bundeswehr významně přispíval k odstrašující a obranné schopnosti NATO a stal se vzorem pro naše spojence. Popisovaná hrozba nás nutí zvýšit naše výdaje na obranu s cílem odstrašení. Naším dlouhodobým cílem zůstává závazek ke kontrole zbrojení, nešíření zbraní a odzbrojení.“ 

Vojenské šermování zní trochu jinak. Zda je tato zdrženlivost způsobena ústupky CDU/CSU Sociálním demokratům nebo novou geopolitickou konstelací po volebním vítězství Donalda Trumpa, kde se příliš agresivní vystupování vůči Rusku již nehodí, zůstává otevřenou otázkou.

Může krajní pravice pohltit pravici?

Již nyní lze předpovědět, že AfD bude pod novou vládou pokračovat ve svém vzestupu. Hlavním důvodem je krize německého průmyslového modelu, která se bude z nejméně tří důvodů dále prohlubovat.

Za prvé, politicky žádoucí závislost ekonomiky na exportu, která trvá již desítky let, se vzhledem k vzestupu Číny, rostoucí geopolitické konkurenci a novému protekcionismu USA stále více jeví jako problém. Zadruhé, klíčová německá průmyslová odvětví ztratila při transformaci na „elektrický kapitalismus“ (Birgit Mahnkopf [3]) kontakt s dobou. Zejména rapidní nárůst významu „nové trojky“ (obnovitelné zdroje energie, technologie úložišť energií, elektromobilita) v Číně způsobuje, že fosilní průmyslové struktury Německa vypadají zastarale a brzy by mohly přijít o mezinárodní trhy. A konečně za třetí, kapitalismus se z globálního hlediska nachází v osudové metabolické krizi: environmentální důsledky jeho způsobu výroby a života podkopávají jeho materiální základy: zdroje se stávají vzácnějšími a více se o ně bojuje, zásobování potravinami je nejistější.

V této souvislosti bude ve společnosti dále narůstat strach ze sociálního úpadku. Právě to je však živnou půdou pro krajní pravici, která umí lépe než jakákoli jiná politická síla usměrňovat všeobecnou nejistotu. Její strategie, která spočívá v dalším zrychlování kapitalistické destrukční dynamiky tím, že brání řešení příčin krize, bude mít katastrofální důsledky. Nicméně, politický program obecného popírání reality se také shoduje s touhou po zachování statu quo. Nová vláda tento proces podporuje tím, že potvrzuje klíčové prvky narativu AfD. Černo-červená koalice tak jednak živí klamnou naději, že je možné pokračovat v existujícím průmyslovém modelu, a jednak podporuje rasistické tvrzení, že příčinou sociální krize je existence migrantské nižší třídy („nelegální migrace“).

Fašismus, který již ve 30. letech minulého století vycházel z paradoxního slibu radikálně změnit společnost, aniž by narušil základní mocenské poměry, může z této konstelace jen těžit. Dokud politický střed navzdory rostoucí sociální nejistotě dělá vše pro to, aby rozdělení bohatství mezi horními a spodními vrstvami zůstalo mimo veřejnou debatu, může krize vést k dalšímu vzestupu extrémní pravice.

Je zcela reálné, že tento vývoj brzy uvrhne do existenční krize i nejvýznamnější německou vládní stranu, CDU/CSU. Skutečnost, že generální tajemník CDU Carsten Linnemann, který je zvláště blízký kapitálu a lobbistům, se vzdal ministerského postu, naznačuje, jak plánuje postupovat konzervativní křídlo CDU/CSU. Pokud bude hospodářská krize podle očekávání pokračovat, bude za to vinit ústupky SPD a vyvíjet tlak zvenčí na změnu kurzu. „Požární zeď“ vůči AfD pak pravděpodobně padne a CDU/CSU se pokusí navázat první spojenectví s extrémní pravicí na úrovni spolkových zemí.

Dokud politický střed navzdory rostoucí sociální nejistotě dělá vše pro to, aby rozdělení bohatství mezi horními a spodními vrstvami zůstalo mimo veřejnou debatu, může krize vést k dalšímu vzestupu extrémní pravice.

Spolupráce s extrémní pravicí však dosud nikde v Evropě nedokázala zastavit pokles popularity konzervativních stran. Pokud bude CDU/CSU trvale zaostávat za AfD, jak naznačují první průzkumy, lze očekávat značné odklony. V Itálii, Francii a Nizozemsku jsme viděli, jak rychle se mohou rozpadnout křesťanskodemokratické a liberálně konzervativní státní strany, když se vynoří a etabluje konkurence zprava.

CDU/CSU by mohla těžit z toho, že Sociální demokracie bude připravena přijmout téměř jakékoliv podmínky s odkazem na údajnou hrozbu státní krize v případě rozpadu koalice. SPD, která je se 16,4 % hlasů nyní až třetí nejsilnější stranou, bude proto i nadále viněna ze začátku krize. Radikalizace politického středu – podle průzkumu agentury Infratest dimap [9] přešel v minulých volbách do spolkového sněmu jeden milion voličů od CDU/CSU, 890 000 od FDP a 720 000 hlasů od SPD k pravicově extremistické AfD – vstupuje do dramatické nové fáze.

Možné trhliny: rozdělení společnosti, klimatická krize, bezpečnostní stát

Levice bude v následujících čtyřech letech pravděpodobně čelit komplexnímu scénáři. Odborář z IG Metall Michael Ehrhardt tento problém přesvědčivě nastínil v rozhovoru s autorem tohoto článku: Pokud chtějí odbory zastavit AfD, musí „dokázat, že je možné úspěšně bojovat s bohatými a mocnými a zajistit přerozdělování bohatství. Klíčovým problémem dnes je, že mnoho zaměstnanců nám už nevěří“.

V tomto smyslu lze za nejdůležitější antifašistickou strategii považovat zařazení otázek přerozdělování bohatství do programu. Vzhledem k prudkému nárůstu nájemného, který byl tématem sociálních bojů (například nedávných kampaní jako Deutsche Wohnen), ale také volebních kampaní strany Die Linke, se v posledních letech ukázala tato strategie jako úspěšná. Naopak účast ve velkém konfliktu pracujících ve veřejném sektoru, která by kromě mzdových požadavků mohla problematizovat i katastrofální situaci veřejných služeb a mobilizovat téměř tři miliony zaměstnanců pro boj za společenské změny, odborový svaz pracujících ve službách ver.di z pochybností o vlastní bojeschopnosti zrušil. K tomu přičtěme skutečnost, že soukromá (i veřejná!) média budou i v budoucnu dělat vše pro to, aby využila migrační otázku k usměrnění sociální nespokojenosti a zakryla rozdíly v rozdělení bohatství mezi těmi nahoře a těmi dole.

Jedním z výchozích bodů pro mobilizaci by mohly být enormní škrty v sociálních výdajích, které lze očekávat i přes uvolnění dluhové brzdy. CDU/CSU již oznámila, že bude financovat rychle rostoucí výdaje na zbrojení. Vzhledem k tomu, že CDU/CSU vylučuje zvýšení daní, tlak na škrty se bude zvyšovat. Sociální hnutí může vzniknout pouze tehdy, pokud bude jako problém vnímána a řešena i politika zbrojení.

Dokud bude mezi obyvatelstvem převládat představa, že zbrojní koncerny brání sociální práva a svobody „nás všech“, budou široké vrstvy obyvatelstva ochotny upřednostnit národní zájmy před zájmy třídními. V této souvislosti musí Die Linke jasně říct, že militarismus zvenčí nelze zastavit militarizací zevnitř a že po boku zbrojních koncernů a ozbrojených složek se nikdy nepodařilo prosadit progresivní politiku. Od tohoto postoje jsou dnes velké části levice a odborové základny daleko.

Dokud bude mezi obyvatelstvem převládat představa, že zbrojní koncerny brání sociální práva a svobody „nás všech“, budou široké vrstvy obyvatelstva ochotny upřednostnit národní zájmy před zájmy třídními.

Jako druhé téma pro mobilizaci by se brzy mohla vrátit ekologická krize. Klimatické hnutí sice zdánlivě zmizelo z veřejné debaty, ale s očekávatelnými jevy extrémního počasí se to může rychle změnit. Pro stranu Die Linke je tato oblast nesmírně důležitá, protože se musí včas profilovat jako kompetentní politický referenční bod. Jelikož Zelení jako buržoazní strana zakrývají nerozlučné spojení mezi kapitalistickým způsobem výroby a klimatickou krizí, zůstává jako mluvčí ekologické kritiky pouze Die Linke. Pouze ona může vyslovit to, co je zřejmé: bez opuštění kapitalistického nutkání k akumulaci se bude ničení přírodních zdrojů dále zrychlovat. Aby mohla zastávat tento postoj, musí Die Linke vypracovat materialistickou analýzu metabolických vztahů. Musí neustále poukazovat na to, že ekologická krize je výsledkem konkrétního způsobu výroby, za který jsou v podstatě odpovědné vyšší třídy, a že má pro nižší třídy mnohem ničivější dopady než pro bohaté. Tímto způsobem může jasně ukázat, že zachování statu quo, jak ho propaguje pravice, představuje útok na materiální životní podmínky.

Třetím polem, na kterém se pod novou koalicí pravděpodobně rozvinou společenské konflikty, je otázka státní represe. V Německu se dosud téměř nehovoří o tom, že některé z nejdůležitějších hnutí posledních let vznikly v reakci na policejní násilí. Například protesty Black Lives Matter v USA v roce 2020 přivedly do ulic odhadem 15 až 25 milionů lidí. Ve Francii reaguje mezinárodní proletářská třída z předměstí pravidelně na policejní vraždy povstáními a také odvolání neoliberálních vlád v Chile a Kolumbii v roce 2022 bylo důsledkem měsíce trvajících protestů proti státní represi. V Německu je to zatím jiné, i když policejní násilí je i zde velkým problémem. V loňském roce bylo policií zastřeleno 22 osob – ve Francii to bylo 13 případů v roce 2023 plném skandálů, kdy celá země diskutovala o zastřelení sedmnáctiletého Nahela Merzouka. Podle nedávné studie univerzity v Bochumi lze v Německu předpokládat více než 12 000 případů podezření na nezákonné policejní násilí.

Abolicionistické [4] a migrantské skupiny vidí tento jev v úzké souvislosti s hraničním režimem EU. Policejní násilí proti převážně migrantské chudé populaci a zabránění „nelegálnímu“ přistěhovalectví chudých jsou pro ně dvě strany jedné mince – které navíc stojí v centru politiky krajní pravice. Ve skutečnosti pravice nepřikládá téměř žádnému jinému politickému cíli takovou důležitost jako posilování bezpečnostních aparátů a rasistickému uzavírání hranic. Pokud chce levice úspěšně čelit AfD, nesmí argumentovat pouze „humanitárně“, ale musí zviditelnit třídně politické jádro krajně pravicové agendy. Jde o omezení údajně „nebezpečných tříd“ prostřednictvím rozšiřování represivních nástrojů a o zakrytí sociálních rozdílů mezi těmi nahoře a těmi dole.

Pro stranu Die Linke je to náročný terén. Jako parlamentní a reformní strana není zvyklá myslet a jednat mimo rámec kategorií národních států. Obrana sociálního státu [5], jak ji pravidelně zdůrazňuje například předsedkyně strany Die Linke Ines Schwerdtner, však téměř nevyhnutelně vstupuje do konfliktu s globalizovanými třídními vztahy, jak se projevují v oblasti migrace. Sociální stát totiž historicky a ekonomicky vychází z existence globálních nerovností a rozlišení mezi domácími a globálními třídami. V této souvislosti bude nutné strategicky uvažovat o tom, jak vytvořit systém sociálních služeb, které by nebyly hierarchizovány podle národních států. Existence Světové organizace pro výživu (FAO) nebo Světové zdravotnické organizace (WHO) naznačuje, že takové struktury jsou zcela představitelné.

[1] Všechny následující citace, pokud není uvedeno jinak, se vztahují k této koaliční smlouvě (https://www.koalitionsvertrag2025.de/) (DE)

[2] Hall Stuart/Critcher, Chas/Jefferson, Tony/Clarke, John/Roberts, Brian (1978): Policing the Crisis. Mugging, the State, and Law and Order, Londýn.

[3] Srov. přednášku Birgit Mahnkopf na konferenci RLS „Monster verstehen“ (Porozumět monstrům) v listopadu 2024. Mahnkopf používá tento termín, aby zdůraznila, že „zelené“, tedy ekologické sliby evropské Zelené dohody zůstanou nesplněny.

[4] Abolicionistické skupiny bojují proti rasismu, věznicím, policejnímu násilí a uzavírání hranic. Vidí se v tradici černošských hnutí, která od 16. století bojovala proti otroctví a plantážnímu kapitalismu. Považují policii, věznice a jiné státní mocenské struktury za hnací sílu fašizace. Místo toho požadují formy soužití, v nichž se konflikty řeší společně a solidárně.

[5] Historik Robin Kelley ilustroval problematický vztah mezi sociálním státem a vyloučením na příkladu amerického New Dealu z 30. let 20. století. Roosevelt si podle něj koupil souhlas se sociálními výdaji tím, že podpořil režim Jima Crowa v jižních státech (viz Kelleyho přednáška „The Black Radical Tradition Against Fascism and Genocide: The Long Durée“). Stejná souvislost byla prokázána i v případě sociálnědemokratických vlád a neokoloniální politiky Evropy vůči třetímu světu v 60. až 80. letech 20. století.

[6] Semaforová koalice je název pro vládní koalici SPD, FDP a Zelených v minulém volebním období.

[7] https://www.rosalux.de/en/news/id/52381/from-due-diligence-to-global-justice (EN)

[8] https://www.nd-aktuell.de/artikel/1190511.inneren-sicherheit-die-grosse-kontroll-koalition.html (DE)

[9] https://www.tagesschau.de/wahl/archiv/2025-02-23-BT-DE/analyse-wanderung.shtml (DE)

Raul Zelik je spisovatel a překladatel. V současné době pracuje pro deník nd.