V rumunské Kluži-Napoca proběhla již druhá konference (první v roce 2024) v rámci série, kterou zaštiťuje skupina „Historical Materialism: Research in Critical Marxist Theory“, a kterou hostí takové metropole jako Londýn, Paříž, Barcelona, Atény, Istanbul nebo např i kanadský Montreal či australské Sydney. Výjimečnost Klužské konference podtrhuje ale především skutečnost, že se koná v prostoru střední a východní Evropy, který bývá tradičně západním marxismem upozaďován. I tentokrát vzalo na sebe organizační břímě univerzita Babeș-Bolyai v čele s kolektivem projektu „Philosophy in Late Socialist Europe“ (PHILSE). 

Výjimečným rysem konference byl její interdisciplinární a věkový rozměr: mezi účastníky jste se mohli setkat nejen s filosofy, historiky a ekonomy, ale i s biology, fyziky, geografy, architekty, inženýry a politickými aktivisty z odborových i anarchistických kruhů; přítomni pak byli nejen etablovaní intelektuálové a profesoři ale i začínající doktorandi a středoškolští studenti. V třídenní konferenci tak bylo k dispozici 59 panelů, 3 keynote přednášky a přes dvě stě účastníků. Jednoduše řečeno, šlo zdaleka o největší marxistickou konferenci v regionu.

Zastřešujícím tématem se tentokrát stal Gramsciho pojem interregna, jehož prostřednictvím pořadatelé propojili tři problematické okruhy – socialistické dědictví regionu, kolaps post-komunismu a současnou globální situaci, čímž tak zvýraznili spojitost regionálního a globálního dopadu současné kapitalistické krize. Nicméně, jak je pravidlem na všech konferencích konaných pod hlavičkou „Historical Materialism“, přihlásit se mohl každý, jehož příspěvek buď aplikoval marxisticky orientovanou perspektivu na současnou či historickou problematiku, nebo analyzoval marxistickou tradici jako takovou.

A právě vzhledem k poslednímu bodu mohla Klužská konference nabídnout panely, které reflektovaly dějiny tzv. východního marxismu – v poslední době nově objeveného pole výzkumu, s nímž se na jiných konferencích Historical Materialism takřka nepotkáte. Nicméně toto badatelské pole se může pochlubit již svými prvními syntetičtěji uchopenými pracemi. V Kluži byly prezentovány např. knihy Rehabilitate Marx! Jana Mervarta a Jiřího Růžičky, která analyzuje myšlení československých poststalinských marxistických myslitelů (vyšlo v University of Pittsburgh Press, 2025) a zvláště zbrusu nová kolektivní monografie Situated Marxism. Theoretical Practices in State Socialist Europe (vyšlo v Central European University Press, 2026), která je jedním z výsledků skupiny PHILSE. Kniha poskytuje ojedinělý průřez přístupy a tématy, které definovaly myšlení ve východním bloku (zahrnuty jsou Německá demokratická republika, Polsko, Československo, Rumunsko a SSSR) od konce padesátých do konce osmdesátých let minulého století a dosvědčuje filosofickou originalitu regionu, jež je na Západě opomíjená nebo přímo popíraná. Co se týče dalších výsledků z projektu PHILSE, tak se můžeme těšit rovněž na analýzu „roku 2000“ – prognosticko-futurologických vizí roku 2000 v jednotlivých zemích východního bloku, které na konferenci představili Adela Hîncu (pro Rumunsko), Jan Mervart (pro Československo), Monika Woźniak (pro Polsko) a Una Blagojević (pro Jugoslávii). Z dalších příspěvků na téma východního marxismu je pak třeba zmínit  především Martina Küppera, který se věnoval významnému východoněmeckému filosofovi Wolfgangu Heise zvláště s ohledem na jeho teorii ideologie; Karolinu Jesień a její přednášku o polském zoologovi Włodzimierzu Michajłowi, jenž se kriticky vyjadřoval k limitům vědecko-technické revoluce; a konečně nemohla chybět ani série přednášek více či méně vycházející z filosofie Evalda Iljenkova (skupina „International Friends of Ilyenkov“ – panel: „Producing the ‚New‘ in Times of Interregnum: Ilyenkov’s Theory of the Ideal as a Tool for Emancipatory Imagination“). Zdá se ovšem, že pomalu nastává čas na vytvoření syntézy, která by byla s to z určité problémové perspektivy uchopit povahu středoevropského marxistického (či šířeji teoreticko-kritického) myšlení tohoto období – perspektivy, která byla ve zmíněných panelech rovněž diskutována.

Zatímco kvalitní příspěvky lze – alespoň v rámci možností – vypočítat, to, co vypočítat nelze, je možnost skutečného setkání mezi účastníky, diskuze, navázání kontaktů a spolupráce a v neposlední řadě i přátelství.

Vcelku nepřekvapivě jsme se v Kluži mohli setkat s tématy, které aktuálně nejen střední Evropou ale celým světem – problematikou umělé inteligence a ropy. V tomto směru vynikal příspěvek americké politické ekonomky Amandy Zadorian, která tyto dva zdánlivě tematické okruhy dokázala umně propojit ve své prezentaci s všeříkajícím názvem "What Do Oil and ChatGPT Have in Common?". Ono propojení pak nachází na třech rovinách – monopolu, modularitě (schopnost vyhýbat se riziku při získávání nadhodnoty) a reálné subsumpce (práce pod kapitál). Zadorian v tomto ohledu rovněž zdůraznila dva momenty – umělá inteligence stejně jako ropa dnes „protéká“ takřka veškerou současnou ekonomikou, a dále skutečnost, že technologie v kapitalismu velmi často není reakcí na nějaký reálný problém, ale něčím, co mu předchází či je na něm zcela nezávislé, aby si teprve následně hledala (či přímo vytvářela) „uměle“ trhy. Sergiu Nisioi pak ve stejném panelu adresoval problematiku materiální základny AI včetně práce „data workers“ a rovněž (ne)uskutečněných příslibů AI. Ana Delia Rogobete pak na závěr krásně doplnila předchozí příspěvky analýzou afektivní ekonomie touhy, v jejímž rámci si všímala estetické podoby výrobků technologických korporací a způsoby, jimiž útočí na naše smysly.

Z příspěvků, které reagovaly na domácí (rumunskou) situaci, nelze nezmínit analýzu Victora Dogaru, který s pomocí Hegelova pojmového instrumentária rozebral skandální zrušení rumunských prezidentských voleb 2024, které sice provázela podezření z mezinárodního ovlivnění (zvláště z ruské strany), ty se ale vůbec nepotvrdily. Dogaru ovšem zasadil celou událost do celkové ideologické a politické situace Rumunska, které se vyznačuje klasickými znaky, jež jsou tak známé a charakteristické pro mnoho zemí střední a východní Evropy – důrazem na antikorupční diskurz, rozklad sociálního státu a sebe-kolonizaci. Pro Dogaru je ale především charakteristický diskurs tohoto regionu, jenž hlásá pozvolný pokrok, který ale ve výsledku ústí („dialekticky“) do poměrně razantního sociálního a politického regresu. Architekt Bogdan Ionescu pak ve svém příspěvku poskytl sondu do gentrifikace jedné původně dělnické čtvrti v Temešváru, který uchopil jako proces pozvolného vyvlastňování a konfliktu „starých“ obyvatel s „novými“. Srovnání s pražským Karlínem se zde přímo nabízí.

Z teoretičtějších panelů je třeba připomenout především panel „Figures of the Political“, na němž Joseph Feinberg představil vlastní pojem „extra-politického“. Oproti jiným tradicím, které se více či méně zakládaly na sebereferenčním pojetí politiky, zdůraznil zakládající roli cizince či cizího. Mihai-Alexandru Petrișor a Ionuț Văduva se pak pokusili o oživení dnes již, zdá se, mrtvé tradice analytického marxismu, aby na jeho základě narýsovali obrys sociologické epistemologie a použili jej při analýze fašismu. Ten chápou jako ideologii, která je založena na diskontinuitní zkušenosti času a fragmentaci prostorů.

Konečně nelze nezmínit dvě keynote přednášky. Keti Chukhrov se zaměřila na politicko-ekonomickou analýzu diktatur/autoritářských či poloautoritářských režimů v prostoru východní Evropy ale rovněž států bývalého SSSR. Klíčový rys pak spatřuje především ve vytvoření aliance (jakkoliv vratké) mezi oligarchy a lidem, která je namířena proti vzdělaným třídám společnosti. Sirma Bilge se pak zamýšlela nad osudy pojmu intersekcionality; konkrétně pak, do jaké míry je tento přístup stále ještě emancipační a do jaké míry právě tento svůj charakter ztratil svou inkorporací do pravidelného kurikula akademického prostředí. 

Klužská konference toho nabídla ovšem nesrovnatelně více; zde jsem se mohl soustředit pouze na její nepatrný výsek. Nicméně zatímco kvalitní příspěvky lze – alespoň v rámci možností – vypočítat, to, co vypočítat nelze, je možnost skutečného setkání mezi účastníky, diskuze, navázání kontaktů a spolupráce a v neposlední řadě i přátelství. Kluž je se svým multietnický, středoevropským dědictvím ideálním městem pro taková setkání. Doufejme, že se zde (nebo jinde ve střední Evropě?!) za dva roky opět setkáme.