Migrace nebyla v předvolební kampani do spolkového sněmu v roce 2025 považována za znak společenské rozmanitosti, ani se na toto téma nenahlíželo z pohledu spravedlnosti a solidarity. Migrace byla – téměř výlučně – považována za hrozbu. Mluvilo se o „živelné” nebo dokonce „nelegální” migraci. Jak ji zastavit? Jak rychle můžeme migranty deportovat? Diskurz byl brutální. Fakta byla překrucována, evropské právo bylo nesprávně citováno, ústavní principy byly otevřeně zpochybňovány. I v politických stranách, které kdysi bojovaly za humanitární standardy, se zdálo, že ochota postavit se pravicovému tlaku slábne. A v některých částech sociální levice panovala zdrženlivost: Měli bychom vůbec z migrace dělat téma? Nepomohlo by to AfD?

A pak přišel projev Heidi Reichinnek. Byl to moment, který posunul Die Linke vpřed a ukázal, co to znamená zaujmout postoj, když na tom záleží. Její projev byl jasným přihlášením k otevřené a solidární společnosti, lidských práv a solidarity s uprchlíky. V tu chvíli totiž šlo o víc než jen o návrh: CDU poprvé otevřeně hledala a našla většinu s AfD, jejímž specifikem je téměř výlučné zaměření na protimigrační politiku. Byla to historická změna. A Heidi Reichinnek pojmenovala, o co šlo: porušení tabu – nejen formou, ale i obsahem. Tato Merzova politika bude pokračovat i v nové vládě. Proto je i nadále zapotřebí tento jasný a hlasitý nesouhlas.

Protiimigrační politika otevírá dveře autoritářskému obratu

Koaliční dohoda CDU/CSU a SPD obsahuje řadu opatření, která ve svém součtu dále upevňují represivní systém. Nápady nové spolkové vlády jsou četné a v některých případech se týkají malých detailů s velkým dopadem. Opatření lze však zhruba rozdělit do tří částí: uzavření migračních tras, více deportací a rozklad azylového systému.

Pokud jde o migrační trasy, budou nejprve uzavřeny údajně „živelné“ migrační cesty. Dobrindt a Merz již před volbami oznámili, že od prvního dne nové vlády dojde k velmi konkrétní změně na německých vnějších hranicích: dosud se tam sice prováděly kontroly, ale ten, kdo podal žádost o azyl, mohl vstoupit do země. Alespoň teoreticky tedy na německých hranicích nedocházelo k push-backům – z praxe je však známo, že žádosti o azyl byly místními úředníky často přehlíženy. Tato praxe se nyní stane pravidlem, když budou i lidé s potřebou mezinárodní ochrany přímo na hranicích vraceni do sousedních evropských států. Nová vláda navíc usiluje o co největší omezení legálních cest k útěku. Proto ukončuje stávající přijímací programy, jako je například Spolkový přijímací program pro Afghánistán. A také rodinná imigrace k osobám se subsidiární ochranou bude prozatím na dva roky pozastavena, ačkoli je již nyní omezena na pouhých 1 000 víz měsíčně. Cíl těchto opatření je jasný: pokud možno, aby do Německa již nepřicházeli žádní lidé s potřebou mezinárodní ochrany.

Individuální právo na azyl sice na papíře zůstane „nedotčeno“, jak slibuje koaliční smlouva, ve skutečnosti se však stane prázdnou frází, která již nikoho nechrání. Právní stát je oslabován tam, kde je nejvíce potřebný. Nejedná se o změnu kurzu. Jedná se o autoritářský obrat pomocí právních prostředků.

Koalice chce také zajistit, aby co nejvíce lidí bez zajištěného práva na pobyt opustilo Německo. Mimo jiné proto mají žadatelé o azyl, kteří přišli do Německa přes jiný členský stát EU, přestat dostávat od státu dávky a být tak nuceni k odchodu. Příslušné nařízení již bylo schváleno koalicí, ale v řadě spolkových zemí není uplatňováno, protože by u dotčených osob vedlo k bezdomovectví a hladu. Nová federální vláda se chce zasadit o „důsledné provádění“ tohoto opatření. Tyto „pobídky“ k „dobrovolnému návratu“ budou doplněny „návratovou ofenzífou“. Vláda plánuje více deportací do sousedních států a do zemí původu. I deportace do Afghánistánu a Sýrie by měly být opět možné, a to i přes ohrožení života dotčených osob. Malým, ale rozhodujícím detailem je, že koaliční smlouva předpokládá, že tyto deportace „začnou“ u pachatelů trestných činů a takzvaných nebezpečných osob. U těchto skupin, které jsou označovány za nebezpečné, se dá očekávat jen malý odpor. Až si lidé na tuto situaci zvyknou, budou dalším krokem masivní deportace do nestabilní Sýrie nebo Afghánistánu ovládaného Tálibánem. Pro tuto „ofenzívu“ dostane policie další pravomoci. Navíc má být zřízeno více míst pro zadržování osob čekajících na deportaci. Přitom se již nyní v mnoha případech ukazuje, že takové zadržování je protiprávní. Tento problém se v budoucnu pravděpodobně ještě zhorší – také proto, že vláda CDU/CSU a SPD chce zrušit povinné právní zastoupení pro zadržené osoby čekající na deportaci, které bylo zavedeno teprve nedávno.

Právo na azyl má být dále oslabeno takzvaným důkazním břemenem. Zatímco dosud musely úřady a soudy samy zajistit, aby měly k dispozici informace o situaci v příslušné zemi původu nezbytné pro kvalifikované rozhodnutí, tato odpovědnost se nyní přenáší na žadatele o azyl. Ti však často neznají konkrétní požadavky německých soudů ani azylového zákona, a proto je pro ně obtížné tyto informace samostatně poskytnout. Skutečnost, že spolková vláda chce „otevřeně vyhodnotit“ právě zavedené nezávislé poradenství v azylovém řízení, předznamenává něco zlého – mohlo by to vést k tomu, že žadatelé o azyl budou brzy muset sami přesvědčit úřady o své potřebě ochrany. Individuální právo na azyl sice na papíře zůstane „nedotčeno“, jak slibuje koaliční smlouva, ve skutečnosti se však stane prázdnou frází, která již nikoho nechrání. Právní stát je oslabován tam, kde je nejvíce potřebný. Nejedná se o změnu kurzu. Jedná se o autoritářský obrat pomocí právních prostředků.

Diskurs ovládají politici jako Jens Spahn (CDU), který hovoří o tom, že migrační pohyby by měly být v případě potřeby zastaveny „fyzickým násilím“, nebo Friedrich Merz (CDU), který používá populistické pojmy jako „sociální turismus“. Spolu s rostoucí izolací státu vůči vnějšímu světu to připravuje rétorickou půdu pro další útoky na uprchlíky, na lidi s migrantskou minulostí, na všechny, kteří nezapadají do národního sebeuvědomění.

Pravdou je, že předchozí vlády – jak „semaforová koalice“ (SPD, FDP a Zelení), tak „velká koalice“ (CDU/CSU a SPD) – již provedly řadu masivních zpřísnění v oblasti azylu a migrace. Právo na azyl se tak již po mnoho desetiletí de facto formovalo jako svým způsobem výjimečné právo. To, co zažíváme v oblasti migrační politiky, však není jen demontáž právního státu, je to součást autoritářského obratu, který sleduje jasnou strategii: 

Za prvé, je konstruována existenční hrozba: migrace je prohlášena za bezpečnostní riziko. To vytváří atmosféru, v níž se výjimky z práva pro uprchlíky jako skupinu jeví jako nezbytné, i když ve skutečnosti porušují demokratické principy. Tyto výjimky nezůstávají dočasné, ale stávají se novou normou.

Za druhé, práva jsou odnímána, ale selektivně: dnes žadatelům o azyl, zítra jiným skupinám. Distribuce sociálních dávek na platební karty namísto hotovosti, zásada předkládání důkazů, ubytování v táborech – to vše jsou první příklady zbavování práv.

Zatřetí, s tím souvisí i přehodnocení historických úspěchů: právo na azyl není technickým předpisem – je důsledkem zkušeností s fašismem, pronásledováním a vyhlazováním. Bylo vytvořeno proto, že za nacismu byli lidé odmítáni na hranicích a vydáni na milost svým vrahům. Dnes je však právě toto právo stále častěji prezentováno jako „problém“ – jako zastaralé, naivní nebo jako pozvánka pro „ty špatné“. To, co dříve dokonce politici CDU považovali za důležité ponaučení z hesla „Nikdy více“, se dnes bere jako zátěž. Historie tak není jednoduše zapomenuta – je aktivně přetvářena, a to z takzvaného středu.

A konečně, za čtvrté, společnost je systematicky rozdělována: už ne na ty nahoře a na ty dole, ale na „nás“ a „ty druhé“. Tím je narušena solidarita proti fašistickým tendencím. Příčiny sociální nejistoty – chudoba, vyloučení, nejistá práce – se již neřeší na základě třídních nebo mocenských vztahů, ale jsou interpretovány jako důsledek „vnějších“ vlivů. Uprchlíci a migranti se stávají projekční plochou, která odvádí pozornost od skutečných příčin.

Toto rozdělení se projevuje i v politické rétorice. Diskurs ovládají politici jako Jens Spahn (CDU), který hovoří o tom, že migrační pohyby by měly být v případě potřeby zastaveny „fyzickým násilím“, nebo Friedrich Merz (CDU), který používá populistické pojmy jako „sociální turismus“. Spolu s rostoucí izolací státu vůči vnějšímu světu to připravuje rétorickou půdu pro další útoky na uprchlíky, na lidi s migrantskou minulostí, na všechny, kteří nezapadají do národního sebeuvědomění. Potenciál násilí roste a stát nechrání. Naopak: v mnoha případech je součástí problému.

K tomu patří i zkušenost se svévolí, kterou zažívá mnoho lidí hledajících ochranu. Práva již nejsou zaručena, ale jsou uplatňována nebo odepírána různě – v závislosti na statusu, původu, spolkové zemi nebo konkrétním úředníkovi. Migranti a uprchlíci žijí v neustálé nejistotě, zda budou moci zůstat, nebo budou deportováni. I politické angažmá je trestáno omezováním práva k pobytu. Kdo se angažuje v politice, může být i bez odsouzení vystaven hrozbě vyhoštění. To ukázal případ čtyř pro-palestinských aktivistů, kteří dostali příkaz k vyhoštění bez odsouzení. Potenciál násilí roste – ne navzdory politické rétorice, ale právě kvůli ní. Že se nejedná pouze o problém Německa, ukazuje pohled na Maďarsko nebo USA, kde jsou svévolné a protiprávní deportace lidí již běžnou praxí. 

A to vše se děje zdánlivě technokraticky: jako „modernizace správy“, „digitalizace“ nebo „opatření na zvýšení efektivity“. Ve skutečnosti se však formuje jiný stát – stát, ve kterém se ruší instituce, které podporují lidi, zatímco se rozšiřují represivní prvky, jako jsou (deportační) věznice, policie a armáda.

Politická odolnost – naše protistrategie

To, co vidíme v politické debatě o migraci, je pouze vstupní branou pro politiku, která v budoucnu může a také bude zavádět podobná opatření ve všech oblastech společnosti. Migrace je výchozím bodem, protože se předpokládá, že zde bude nejmenší odpor. Vše, co se dnes testuje na uprchlících, se zítra může týkat jiných skupin. Kdo má dnes práva, může je zítra ztratit – pokud základní práva nebudou platit pro všechny. Proto musíme za tato základní práva pro všechny bojovat. Nepotřebujeme umírněné korektivum, ale jasnou alternativu: stranu, která zaujme jasnou pozici, i když je to nepohodlné. Hnutí, které se nedostane do defenzivy, ale ví, za co bojuje. Společnost, kterou nelze rozdělit. Kdo věří, že migrace je téma, kterému je lepší se vyhnout, stává se spoluviníkem omezování práv. Lidská práva nejsou vedlejším tématem. Jsou jádrem. A nejsou předmětem vyjednávání – ani kvůli volební taktice. Tento způsob uvažování pomáhá vždy jen AfD.

Odolnost znamená solidaritu zdola. Zatímco spolková vláda utěsňuje hranice, na mnoha místech roste odpor: ve městech a obcích, v organizacích na pomoc migrantům, v radách pro uprchlíky, v občanské společnosti a v podnicích, které se zasazují za své zaměstnance, protože jim hrozí vyhoštění. Zde se každý den dokazuje, že jiná migrační politika je možná. Taková, která chrání místo odstrašuje. Taková, která organizuje participaci místo izolace. Taková, která se zaměřuje na společné zájmy v oblasti dostupného bydlení, vyšších mezd a fungující infrastruktury – nikoli na strach.

Bránit základní zákon – ale nezůstávat u toho

Je pravda, že základní zákon (německá ústava) není tím, co si my jako Die Linke představujeme pod pojmem skutečně sociální, demokratická a solidární ústava. Max Reimann, který zasedal za KPD v parlamentní radě, navzdory svému odmítnutí základního zákona řekl: „Nepodepíšeme ji. Ale přijde čas, kdy my komunisté budeme tuto ústavu bránit proti těm, kteří ji přijali.“

Ten čas je právě teď. To, že chceme víc než tento základní zákon, neznamená, že ho nebudeme bránit. Naopak: protože víme, že to jde lépe, víme také, kolik bychom ztratili, kdyby padlo i to, co je v něm dnes zakotveno. Nesmíme se s tím spokojit. Ale nesmíme to také přenechat těm, kteří ho tiše vyprazdňují. Musíme vytvořit vlastní narativ: narativ, který brání práva zakotvená v ústavě a zároveň bojuje za práva, která v ní chybí. Za větší sociální jistotu s hospodářskou politikou, která vychází z hospodářských a sociálních práv a potřeb lidí. Za svobodu pohybu. Za právo na rovnou účast – nezávisle na dokladech, příjmu nebo původu.

Tento boj  musíme vést ve skutečném světě

Migrace se stala symbolem: ztráty kontroly, přetížení, rozpadu údajně homogenní společnosti. Právě proto se stala hlavním terčem útoků pravice. Migrace umožňuje soustředit obavy, které mají ve skutečnosti jiné kořeny: sociální nejistotu, ztrátu participace, zkušenost, že pro mnoho lidí se nic nezlepší, bez ohledu na to, jak tvrdě pracují.

Konflikt mezi těmi nahoře a dole je systematicky zakrýván uměle vytvořeným konfliktem mezi těmi uvnitř a těmi venku. Je přitom zřejmé, že ti, kdo dnes žijí dole, jsou často migranti, žijí v nejistotě a jsou marginalizováni. Třída, za kterou bojujeme, není homogenní, ale stále existuje. Je ženská, queer, černá, východoněmecká, zaměstnávána na dobu určitou, špatně placená, často zbavená práv.

Organizovat se jako třída znamená vycházet z reality. Ne ze symbolických debat, ale z konkrétních bojů: za dobrou práci, dostupné bydlení, rovná práva – pro všechny. Ne prostřednictvím apelů, ale společnou praxí.

Neděláme klientelistickou politiku. Děláme třídní politiku. Pro migrantské pečovatelky. Pro samoživitelky. Pro agenturní pracovníky v Gelsenkirchenu. Pro queer mládež v malém východoněmeckém městě. Pro uprchlické dělníky v logistické společnosti. Pro ty, na které se nikdo neptá, ale bez jejichž práce by se společnost zhroutila.

Protože tato třída se navzájem potřebuje. Když jsou napadána práva uprchlíků, týká se to nás všech. Když jsou omezována pracovní práva, nejprve to zasáhne ty neviditelné, jako jsou lidé bez pracovního povolení – ale nikdy pouze je. Naše boje nejsou oddělené. Jsou spojené – nebo odsouzené k prohře. Naším úkolem je zviditelnit a organizovat tento společný boj: proti autoritářské přeměně shora. Vždycky společně, nikdy sami.