Ve Vratislavi jej vedla velmi pečlivě, kromě data přijetí a určení rostliny si zapisovala i jméno osoby, která jí rostlinu poslala. Svým způsobem je herbář dnes dalším pomocným prostředkem při sledování kroniky vězeňských dnů ve Vratislavi. Zde se však zaměříme na jeden list, který má k Vratislavi zcela jiný vztah. 

2. srpna 1918 Rosa Luxemburgová zařadila do herbáře rostlinné vzorky „z Lassallova hrobu“, které přinesla Marta Urban. Marta Urban, které Rosa Luxemburgová a další říkali Medi, navštívila na začátku srpna 1918 na několik dní Vratislav a několikrát navštívila vězenkyně. Na židovský hřbitov v Lohestraße (dnes ul. Ślężna) šla pravděpodobně sama, ale 9. srpna 1918 napsala Rosa Luxemburgová Mathilde Jacob: „Medi tedy ve středu ráno odjela; předtím jsme ještě podnikly dvě krásné procházky, natrhaly spoustu květin, které teď mám doma ve vodě. Cestou jsme viděly malého černého králíčka, který k nám přiběhl a nechal se pohladit, v botanické zahradě jsme viděly dvě ropuchy, nakrmily jsme kozu, zkrátka bylo to úžasné.“ Marta Urban, v té době mladá 24letá žena, pocházela pravděpodobně z Vídně a později se provdala za Hanse Kautského ml., synovce Karla Kautského. Zda Rosa Luxemburgová během svého věznění ve Vratislavi navštívila hrob Ferdinanda Lassalla zůstává otevřené, neexistuje o tom žádná zmínka ani náznak, ale lze předpokládat, že u hrobu stála, pokud ne v roce 1917 nebo 1918, pak při jednom z dřívějších pobytů ve městě. 

Existují čtyři krásné texty o Lassallovi z pera Rosy Luxemburgové, jeden z roku 1901 k vydání prací z pozůstalosti Marxe, Engelse a Lassalla, druhý z roku 1904 k 40. výročí Lassallovy smrti a nakonec dva příspěvky z roku 1913 k 50. výročí založení ADAV (Allgemeiner Deutscher Arbeiterverein, Všeobecný německý dělnický svaz). Dnešnímu čtenáři tedy není těžké rekonstruovat obraz, který musela mít tato brilantní teoretička dělnického hnutí o Lassallovi. „V Německu Lassalle svým císařským řezem jednou provždy oddělil dělnictvo od buržoazie a dal mu to, co mu od té doby mělo sloužit jako ochrana ve všech pozdějších bojích: nezávislou politickou stranickou organizaci s plodným, živým politickým akčním programem.“ Připustila, že Lassalle ve „vášnivém boji […] proti DFP (Německé pokrokové straně)“ měl někdy sklon ke zbytečným sbližováním s feudální reakcí, ale především „mezi německou dělnickou třídou a buržoazií vytvořil takovou propast“, „že už nic na světě nemohlo tuto propast překlenout, nic už nemohlo vrátit dělníky pod politické a duchovní jho liberalismu“. 

Rosa Luxemburgová, která v létě 1918 zařadila do herbáře malý rostlinný pozdrav „z Lassallova hrobu“, byla stále inspirována touto perspektivou, doufala v „osvícené dělníky“, kteří po masovém umírání na bojištích první světové války předloží politický účet těm, kteří byli zodpovědní za válku a zločiny, doufala v politickou revoluci, aby mohla začít s důkladnou výstavbou nové společnosti na troskách staré.

V roce 1913 Rosa Luxemburgová předpověděla, že doba velkých vůdců je pryč, a to i (a zejména) pro dělnické hnutí. „Dnes už není žádný Lassalle, který by svým hlasem znějícím jako železo a odvážným ramenem strhl německou dělnickou třídu k útoku na bašty třídní nadvlády. Éra výjimečných osobností, odvážných vůdců, je pryč, protože dnes je masa sama povolána, aby byla svým vlastním vůdcem, nositelem praporu a útočníkem, svým vlastním Lassallem.“ Doufala v „masu osvícených dělníků“, která za pět desetiletí „dospěla, zesílila a vyzrála“ a která se zavázala k politice, která „by byla hodna odvahy, prozíravosti a velikosti té, z níž před půl stoletím vzešel Všeobecný německý dělnický svaz“. 

Rosa Luxemburgová, která v létě 1918 zařadila do herbáře malý rostlinný pozdrav „z Lassallova hrobu“, byla stále inspirována touto perspektivou, doufala v „osvícené dělníky“, kteří po masovém umírání na bojištích první světové války předloží politický účet těm, kteří byli zodpovědní za válku a zločiny, doufala v politickou revoluci, aby mohla začít s důkladnou výstavbou nové společnosti na troskách staré. V poctě Lassallovi z roku 1913 hovořila o „imperialistické závěrečné fázi mezinárodní kapitalistické nadvlády“, o „nejhlubším úpadku buržoazního parlamentarismu“, o tom, že „nejmocnější stranická organizace […] dnes nemůže být samoúčelná“, že se musí osvědčit jako „pomocný prostředek k revoluční mobilizaci velkých mas lidu“. Nebylo třeba nic odvolávat, vše stále (nebo právě teď!) ukazovalo směr. Krátce po květinovém pozdravu od Lassalleho začne Rosa Luxemburgová ve vězení ve Vratislavi psát náčrt Ruské revoluce, dnes pravděpodobně jejího nejslavnějšího díla, jehož provizorní a nedokončený charakter ani po více než století nijak neubírá na jeho fascinujícím lesku. 

Kritika Lenina, která je v něm obsažena, má hodně společného s tím, že doba velkých vůdců je podle ní nenávratně pryč. Chvála Lenina, která je někdy přehlížena, ale vychází z obrazu v Lassallově textu, že „nejskvělejší parlamentní volební vítězství […] dnes platí pouze jako záruka a závazek pro dělnickou třídu, aby vystoupila z desetiletí trvající defenzivy a postupně přešla k silné ofenzivě proti vládnoucí reakci“. V tomto smyslu by Lenin a jím vedení bolševici, jak byla Rosa Luxemburgová přesvědčena, svým postupem na podzim 1917 alespoň rozetnuli gordický uzel, udělali první krok, protože vyřešili slavnou otázku „většiny lidu“. Jako „zarytí stoupenci parlamentního kretenismu“ aplikovali němečtí sociální demokraté na revoluci „domáckou moudrost z parlamentní školky“ – „aby se něco prosadilo, musí se nejprve získat většina“. Podle Rosy Luxemburgové je však třeba „parlamentní moudrost krtka“ obrátit naruby: „Cesta vede nikoli k revoluční taktice prostřednictvím většiny, ale k většině prostřednictvím revoluční taktiky.“ Více Lassalleho už nejde. 

Dnes je snadné zdůrazňovat politické selhání Rosy Luxemburgové v krátkém čase, který jí zbýval od léta 1918. Představa, že jakmile se dělnické masy vrátí z fronty a vymění uniformy za pracovní oděvy, stanou se opět přesvědčenými bojovníky za třídní boj, jakými možná byly před vypuknutím první světové války, se ukázala jako mylná. Hluboké zlomy a rozpory se v letech po smrti Rosy Luxemburgové staly tématem jiných myslitelů, kteří se odvolávali na Marxe. Zde lze zmínit Georga Lukácse s jeho hlubokou myšlenkou, v níž se největší vliv na třídní vědomí připisuje objektivizaci a odcizení, a také Ernsta Blocha, který se zabýval nesourodostí v rámci stejné životní doby. Rosa Luxemburgová viděla výzvu jinak: masy najdou cestu, pokud jim v tom nebrání, nemanipulují je nebo dokonce nezrazují jejich vůdci. Je opět hořkou ironií světových dějin, že o mnoho desetiletí později právě toto přesvědčení, které na konci první světové války směřovalo především k německé sociální demokracii, ukáže cestu ke komplexní kritice Lenina a bolševiků zleva. Na závěr je třeba dodat, že mezi nejbližšími polskými spolubojovníky Rosy Luxemburgové bylo mnoho přesvědčených a uznávaných obdivovatelů Lassalleho, jako například Adolf Warski nebo Henryk Walecki, kteří se dvě desetiletí po smrti Rosy Luxemburgové stali oběťmi brutálního Stalinova pronásledování.