info

SYMPOSIUM: Nerovnost, třídy, dělnictví 

Kdo a jak v Česku mluví o sociálních a ekonomických nerovnostech? V čem se interpretace sociologie, politologie, práva, odborů nebo médií rozcházejí a v čem naopak překrývají? Jak to, že si pojmy jako je sociální spravedlnost a dělnictví přisvojila okrajová Dělnická strana sociální spravedlnosti? Jak znovu mluvit o třídě a dělnictví v kontextu postsocialistických zemí? Která konkrétní témata a otázky jsou z vašeho pohledu nejpalčivější?

dopolední blok 10.00-12.00
Nerovnosti a třídy

Pavel Rychetský (ústavní soudce),
Eva Klíčová (literární kritička),
Kateřina Nedbálková (socioložka),
Ondřej Slačálek (politolog)

odpolední blok 13.00-15.00
Dělnictví a manuální práce

Kateřina Smejkalová (politoložka),
Luba Kobová (filosofka a feministka),
Matěj Stropnický (politik a novinář),
Eva Nováková (politička a odborářka)

Moderují: Kateřina Nedbálková, Petr Fučík (sociologové)

O třídě jsme si zvykli uvažovat jako o něčem na okraji, jako by se týkala jen lidí, kteří vypadli z režimů řádné společnosti, těch, kteří jsou cílem pomoci a péče sociálních pracovníků (vyloučení, lidé bez domova, nezaměstnaní, chudí). Současně jsou chudoba, obtíže s udržením dobrého bydlení nebo nestabilní zaměstnání problémy, které se citelně týkají čím dál větší části populace. Jsou to problémy třídní, které však nejsou jako třídní vnímány. Rozpaky nad pojmy třída a dělnictví jsou přitom zejména v kontextu postkomunistických zemí pochopitelné, neboť jim minulý režim vtiskl výrazný ideologický rozměr, se kterým si nechceme špinit ruce. Ze všech třídních kategorií se ta dělnická užívá nejméně přehledným způsobem.

Dělnická třída údajně buď mizí, rozpouštěna ve třídě střední, které se vyrovná životním stylem i spotřebou (teze o zburžoaznění dělnické třídy), nebo naopak upadá do stále větší chudoby postihující čím dál větší skupiny osob, i těch, které dříve spadaly do kategorie střední třídy (deklasování střední třídy). Zatímco výpovědi o elitách a střední třídě na mediálním, ekonomickém a politickém poli slýcháme poměrně často, o osobách, které by spadaly do kategorie dělnické třídy, se mluví bez přímého označení nebo opisem pomocí celé řady jiných slov a kategorií (obyčejný člověk, běžný Čech, normální lidé, prekariát). Bylo by však mylné považovat absenci explicitního třídního diskurzu za indikátor neexistence třídy a dělnictví. Žijeme ve společnosti, kde lidé stále manuálně pracují, jako zaměstnanci v továrnách, v zemědělství, v různých starých i nových typech průmyslu. Právě služby a jejich profese jsou často označovány za novodobé dělnictví, pracovní podmínky a nejistota pracovního trhu i sociální zajištění jsou na těchto pozicích srovnatelné. Žijeme ve společnosti, která je hluboce třídní.