Česko má za sebou další parlamentní volby. Hned po oznámení oficiálních výsledků 9. října bylo jasné, že končí éra předsedy vlády Andreje Babiše a jeho hnutí ANO. O pouhých 35 tisíc hlasů ho nakonec předběhla jedna ze dvou koalic, které samy sebe označují za „demokratickou opozici“. Vítězem voleb do Poslanecké sněmovny ČR se tak stala koalice SPOLU vedená předsedou jedné z nejstarších a nejvlivnějších politických stran v novodobé historii Česka – Petrem Fialou z Občanské demokratické strany. Kromě ODS, která je nepochybně nejvlivnější stranou koalice, se pod pláštíkem SPOLU skrývá také někdy konzervativní a jindy zase liberální TOP 09 a křesťanští demokraté z KDU-ČSL. Český parlament má celkem 200 poslanců a vítězná koalice SPOLU bude mít celkem 71 z nich. Kvůli specifickému přepočítávání hlasů na mandáty bude mít dokonce o jednoho poslance méně než ANO.
To ovšem na povolební situaci nic moc nemění, protože se do Sněmovny nedostala celá řada subjektů, které by mohly s Andrejem Babišem spolupracovat. Týká se to především obou levicových stran – Komunistické strany Česka a Moravy (KSČM) a České strany sociálně demokratické (ČSSD). Obě tyto strany s Andrejem Babišem přímo či nepřímo spolupracovaly. Sociální demokraté byli s hnutím ANO dvě volební období ve vládě (v letech 2013-17 jako větší partner se sociálnědemokratickým premiérem Bohuslavem Sobotkou a od roku 2017 jako výrazne menší partner v menšinové vládě). KSČM v posledních čtyřech letech držela u moci menšinový kabinet ANO a ČSSD. V nové sněmovně tak zůstal jen třetí do party – ultrapravicová Svoboda a přímá demokracie (SPD) předsedy Tomia Okamury, která společně s ANO prohlasovala celou řadu zákonů a především pak velmi problematické kandidáty do mediálních rad veřejnoprávních institucí jako Česká televize a Český rozhlas. SPD ovšem získala pouze 20 mandátů (o dva méně než v roce 2017) a na vytvoření nové vlády s Babišem. Vzhledem k tomu, jakým směrem se česká politika za poslední roky vyvinula, není asi pochyb o tom, že by Babiš do koalice s ultrapravicí neváhal vstoupit.
Vládu tak nyní utvoří už zmiňovaná koalice SPOLU dohromady s druhou liberálně-pravicovou koalicí Piráti a Starostové (PirStan), kterou do voleb vedl předseda Pirátské strany Ivan Bartoš. PirStan nakonec získala 37 mandátů a obě koalice tak dohromady budou mít pohodlnou většinu 108 poslanců. To ale samozřejmě předpokládá, že se tyto subjekty politicky shodnou. Přestože může nová konstelace opticky působit tak, že v Česku budou v dalších letech vládnout dvě velké formace s jasnou poslaneckou většinou – tedy koalice SPOLU a Piráti a Starostové – ve skutečnosti se bude jednat o vládu celkem pěti politických stran, což je nastavení, které česká politika ještě nezažila. Programové priority a hodnotové postoje čtyř stran z pěti (ODS, TOP 09, KDU-ČSL a Starostů) jsou na druhou stranu takřka k nerozeznání a je otázka, jestli mezi nimi může dojít k nějakým vážnějším neshodám jiného než osobní a kariérního rázu.
Jasným outsiderem je v tomto nastavení naopak Pirátská strana, která má navíc nejméně poslaneckých mandátů ze všech vládních subjektů. Celkem čtyři pirátské poslance navíc vláda k prosazování legislativních změn a nových zákonů ani nepotřebuje. I bez nich totiž bude mít většinu 104 hlasů. Piráti jsou zcela jistě hodnotově nejprogresivnější silou nové české vlády, přestože v předvolebním roce radikálně slevili z celé řady svých témat. Oproti hodnotově i ekonomicky konzervativním programům všech zbylých vládních stran však Piráti působí stále jako garant relativně progresivní politiky. Přesto je otázka, jakou roli bude strana v tomto nastavení sněmovny hrát. Přes všechny tyto obavy se ale Piráti v interním hlasování svých členů rozhodli dát vstupu do vlády zelenou a možná je přesvědčil i fakt, že strana bude mít v dvousethlavém parlamentu sice jen čtyři poslance, ale hned tři ministry. Zůstává samozřejmě otázkou, jak konkrétně bude tato nestabilní spolupráce vypadat.
Ostatně příběh Pirátů je jedním z největších překvapení nedávných voleb. Už v roce 2017 byli Piráti třetí nejsilnější stranou a o pár tisíc hlasů tehdy předběhli ultrapravicovou SPD Tomia Okamury na čtvrtém místě. Celkově se v roce 2017 objevilo v Poslanecké sněmovně 22 pirátských poslanců, což byla pro českou politickou scénu celkem razantní a nečekaná změna. Během posledních let navíc Piráti v preferencích stoupali až ke 20 procentním bodům a sami o sobě se stali druhou nejvýznamnější politickou silou v zemi hned po Andreji Babišovi. Jejich sympatická snaha budovat vlastní autonomní pozici mezi hnutím ANO a ekonomicky liberálnějšími a kulturně konzervativnějšími subjekty jako ODS, TOP 09 se dlouhodobě vyplácela, což se odráželo i ve stále stoupajících volebních preferencích.
Piráti se ale v lednu roku 2021 rozhodli jít do koalice se STAN, což mělo údajně posílit jejich šance na vítězství ve volbách. Hned v prvních měřeních veřejného mínění se Piráti a Starostové pohybovali kolem 26 procent a zdálo se, že jejich úvaha je správná. Stejný trend trval ještě několik měsíců do začátku ostré fáze kampaně, kterou byla neoficiálně zahájena někdy v květnu letošního roku. Tehdy přišel Andrej Babiš s velmi agresivní předvolební kampaní útočící na veškerá progresivní témata. Babiš se v této kampani pasoval do role zachránce hodnot “normálního svět”. Nepřítelem číslo jedna byli samozřejmě Piráti. Po sítích začaly běhat fotky předsedy Pirátů Ivana Bartoše s vlajkou Antifašistické akce a s heslem Refugees Welcome. Během několika týdnů začali lidé po celé zemi opakovat, že Pirátská strana chce Čechům zdanit byty, případně je zabrat a nabídnout přistěhovalcům z rozvojových zemí. Zcela absurdního vrcholu dosáhla tato kampaň ve chvíli, když předseda vlády na svůj facebookový profil napsal status “Chaty a chalupy migrantům? Nikdy!”. Po prohraných volbách nicméně sám Andrej Babiš přiznal, že s jeho týmem “popustili uzdu fantazii”.
Tato bizarní kampaň ale bohužel až překvapivě silně zabrala a preference koalice PirStan začaly od května postupně klesat – z 27 procent po 20 až na závěrečných 15. Částečně také kvůli tomu, že Pirátská strana nenašla věrohodný způsob, jak se proti těmto útokům na pomezí karikatury bránit. PR tým hnutí ANO si v podstatě vytipoval nejkontroverznější témata, která z pirátského programu získala největší pozornost, a rozhodl se je ad absurdum amplifikovat. Na svět se tedy dostala asi deset let stará výpověď Ivana Bartoše, že v migraci lidí z islámských zemí do Česka nevidí žádný problém a vlajka s nápisem Uprchlíci vítejte, z nichž se díky neúnavné práci postupně vytvořil narativ o Pirátech jako největších podporovatelích migrace do Česka, přestože ani v programu Pirátů a Starostů nebylo možné najít nic víc než zmínku o tom, že za přísně daných kritérií je možné nějaké lidi přijmout.
Stejná situace se opakovala i v otázce zdanění bytů a nebytových prostor. Na začátku dubna se předseda Pirátů Ivan Bartoš v rozhovoru pro deník E15 pustil do analýzy toho, jaké daně chtějí Piráti zavést a proč. Největší povyk vyvolala jeho zmínka o tom, že by koalice PirStan ráda zavedla vyšší daně pro vlastníky komerčních nemovitostí. Zmínka o marginální a nic neřešící dani ale opět rozpoutala novou dávku útoků na Piráty, a tentokrát především ze strany ekonomicky liberální pravice. Ze zdanění komerčních nemovitostí se najednou stalo zdanění všech nemovitostí a kampaň opírající se o tvrzení, že Piráti chtějí střední třídu připravit o byty, mohla začít. A tato kampaň neskončila dodnes. Navázala na starší spor z pražské komunální politiky, kdy právě zástupci Pirátů navrhovali, aby se pomocí elektroměrů zjišťovalo, kolik je v Praze, čelící obrovské krizi bydlení, prázdných a nevyužívaných bytů. Ve všech těchto případech cílila antikampaň na dílčí a reálné aspekty pirátského programu, které ovšem vyžene do absurdního extrému.
Ještě podivnější ovšem byla reakce Pirátů, kteří začali vědomě ustupovat od svých středolevicových postojů směrem k hodnotám druhé největší koalice SPOLU. V kombinaci s velmi agresivní dezinformační kampaní proti Pirátské straně začaly preference koalice PirStan postupně klesat až na konečných 15,6 procent. Od ledna se tedy jednalo o propad o více než deset procentních bodů. A to bohužel pro Piráty nebylo všechno. Díky masivnímu kroužkování mezi voliči Starostů se nakonec takřka na všech krajských kandidátkách dostali na přední místa koalice PirStan právě zástupci Starostů. Když Piráti v roce 2017 kandidovali samostatně, zaznamenali svůj historický úspěch v podobě 10,7 procent a získali 22 poslaneckých mandátů. Nyní v koalici se STANem získali 15,6 procent, ale kvůli kroužkování jen 4 poslanecké mandáty. Naopak STAN v roce 2017 šel do voleb samostatně a získal 5,18 procent hlasů a tak tak prošel do Sněmovny a získal 6 mandátů. Nyní má rekordních 33 mandátů – o jednoho poslance míň než nejsilnější ODS. Pokud by Piráti šli do voleb samostatně a získali ve volbách pouhých pět procent hlasů, měli by v parlamentu minimálně o jednoho poslance víc než mají teď.
Přestože se tento výsledek dá jednoznačně vyhodnotit jako největší propadák celých voleb, členská základna Pirátů má ve své vedení, které je ze 100 procent za tuto volební strategii zodpovědné, naprostou důvěru a 82 procent členů odsouhlasilo i vstup strany do nové vlády. “Pirátské kamikaze potopilo Andreje Babiše,” napsal na své sociální sítě vedoucí mediálního odboru Pirátů Mikuláš Ferjenčík. Zatím nejspíš připadá tato skutečnost členům strany komická, ale je velmi pravděpodobné, že aktuální vládní angažmá přivede tuto stranu do řady krizových situacích, které mohou ohrozit její anti-establishmentový étos a drive, pokud už tedy není dávno zničen prapodivnou předvolební kampaní a účastí v jedné z nejkonzervativnějších vlád v dějinách novodobého Česka. Před Piráty je tvrdý boj o vlastní identitu a v nejhorším případě i o samotnou existenci.
Konec levice?
Pokud mluvíme o debaklech a prohrách, musíme se zastavit u toho, že poprvé od roku 1989 bude ve Sněmovně chybět jakýkoliv zástupce levice. Jen několik desítek tisíc hlasů chybělo sociálním demokratům, aby znovu zasedli ve Sněmovně jako jedna z nejdéle aktivně působících politických stran v českých dějinách[1] . Ještě o fous hůře dopadla KSČM, které k dobrému výsledku chybělo hlasů spíše sto tisíc. Obě strany doplatili na velmi umírněné profilování svých politik směrem k mírnému přerozdělování, které nedosahovalo ani ambicí mainstreamových levicových a často ani pravicových stran v západní Evropě (typu německé CDU). V obou případech se jednalo o tak jemné profilování, že i miliardář Babiš nakonec dokázal voličům nabídnout stejné sociální a ekonomické jistoty jako obě levicové strany. A to bylo smrtící obzvlášť v situaci, kdy na veřejnosti z pozice moci vystupoval především autoritář Andrej Babiš a kdy jeho marketingový tým vždy zdatně přerámoval úspěchy vlády v sociální oblasti jako zásluhu premiéra Babiše.
Sociální demokracie ale doplatila také na svou rozpolcenost mezi konzervativní a pokrokovější část, ale především na neschopnost od sebe na národní a lokální úrovni odstřihnout osobnosti spojené s nekalými praktikami minulosti. Nelze taky pominout navázání konzervativnějších sil uvnitř strany na prezidenta Miloše Zemana. Je paradoxní, že bývalý a velmi významný předseda sociální demokracie se stal prvním přímo voleným prezidentem v novodobé historii České republiky a že tato skutečnost byla pro sociální demokracii špatná zpráva. Jeho přítomnost na pražském hradě ČSSD nepomohla vůbec v ničem a naopak se zdálo, že hlavním Zemanovým cílem je ponížit a politicky zničit osobnosti, které znemožnili jeho zvolení českým prezidentem v roce 2003.
Rok 2013 byl v tomto ohledu pro českou politiku naprosto zásadním zlomem. Na začátku roku 2013 byl poprvé v historii zvolen prezident v přímé volbě občanů České republiky a v tomto souboji se utkal Miloš Zeman s Karlem Schwarzenbergem předsedou konzervativní strany TOP09, která měla ovšem z nějakého důvodu punc strany pro liberálně orientované voliče z velkých měst. Při určitém zjednodušení by se tento souboj dal označit jako souboj mezi voliči Česka A a Česka B – tedy Česka kosmopolitního , finančně zajištěného a přesvědčeného, že nové zřízení rozvíjí jejich potenciál správným směrem, a Česka regionů a periferií, jehož ambice a touhy nebyly po roce 1989 naplněny. A v roce 2013 v prezidentských volbách zvítězilo právě to druhé, zanedbané Česko – Česko B. Prezidentem se stal Miloš Zeman
Miloš Zeman byl po roce 1989 pro spor mezi Českem A a Českem B naprosto klíčovou postavou. V extrémně nehostinném prostředí 90. let se jemu a jeho spolupracovníkům podařilo rehabilitovat sociálně-demokratickou politiku, a to v ostře protilevicovém a antikomunistickém naladění společnosti a veřejné debaty. A podle některých analytiků a komentátorů je právě zachování silné sociálně-demokratické politiky českým specifikem mezi postkomunistickými zeměmi, které dokázalo zabránit největším excesům a udržet český politický systém v mezích standardní evropské politické kultury. Role Miloše Zemana byla kdysi v tomto ohledu neoddiskutovatelně pozitivní.
Stejně tak je ale neoddiskutovatelné, že později Zeman přispěl k oligarchizaci české politické scény, když společně s Václavem Klausem vytvořili takzvanou opoziční smlouvu, která v podstatě zajistila nerušenou vládní spolupráci nejsilnější levicové a pravicové strany, jejichž spory a souboje do té doby vytvářely produktivní dynamiku vývoje české politické scény. Opoziční smlouva vytvořila extrémně korupční prostředí, v němž se napříč stranami a pravolevým dělením vytvořila úzká klientelistických síť, která ovládala dění v zemi. A tato realita do velké míry určovala i podobu české politiky v takzvaných nultých letech, kdy se tato sítě podílela především na “přerozdělování” štědrých finančních dotací vyplývajících z našeho vstupu do Evropské unie.
Návrat politiky se do Česka konal především až po velké finanční krizi z roku 2008, a to konkrétně v roce 2010, kdy se zformovala pravicová vláda ODS, TOP 09 a vágního antikorupčního hnutí Věci veřejné. Až s vládou Petra Nečase (ODS) přišla reakce na ekonomickou krizi v podobě škrtů ve veřejných výdajích a navrátil se také pravo-levý politický spor. Tento spor přivedl Miloše Zemana do prezidentské funkce a o pár měsíců později dovedl k volebnímu vítězství i sociální demokracii. Česko B mělo mít teoreticky vše ve svých rukách. Namísto toho se ale rozhořel spor mezi prezidentem a jeho bývalými kolegy ze sociální demokracie, který vedl k postupnému úpadku této strany. V roce 2013 získala sociální demokracie Bohuslava Sobotky ve volbách 20,45 procent hlasů. V následujících volbách v roce 2017 už jenom 7,27 procent. V nedávno skončených letošních volbách už ČSSD skončila pod hranicí vstupu do Sněmovny.
Přitom není úplně snadné říct, co udělala vláda Bohuslava Sobotky špatně. Miloš Zeman velmi obratně a zneužíval vnitřní spory uvnitř sociální demokracie, která se s nimi nedokázala efektivně vypořádat. ČSSD nenašla sílu k radikálnímu pročištění svých řad a vytčení jasného cíle, za kterým by mohla strana společně jít. Sociálním demokratům se zkrátka nepodařilo setřást ze sebe dědictví opoziční smlouvy. Že je zcela zásadní toto dědictví z cesty odklidit ukázal především vývoj v Občanské demokratické straně po roce 2013. Pod vedení Petra Fialy se totiž ODS podařilo toto dědictví odstranit nebo minimálně kosmeticky zahladit tak, že nebylo viditelné. I díky tomu je dnes Petr Fiala premiérem, zatímco ČSSD nemá v parlamentu žádné zastoupení a bude v příštích letech bojovat o své holé přežití.
V postupném úpadku levicových strana hraje ale samozřejmě extrémně důležitou roli i Andrej Babiš, který se postupně napojil na starý spor mezi Českem A a Českem B, přestože původně do politiky vstupoval spíše z pozice liberálního reformátora české politiky a bojovníka proti korupci. Svůj liberální elektorát ovšem Babiš postupně ztrácel a jeho strategie se měnila. Vzhledem k náznakům, že byl spolupracovníkem u československé tajné policie StB, že zastával velmi významnou pozici v zahraničním obchodu za minulého režimu a vzhledem k tomu, že přišel ke svému velkému majetku během divoké privatizace v 90. letech, postupně ztrácel jakoukoliv přitažlivost pro liberálně i konzervativně pravicové voliče.
Babišův vliv ovšem začal stoupat mezi konzervativními levicovými voliči, ale také mezi nevoliči, které se mu dařilo skrze jednoduchá a jasně srozumitelná témata mobilizovat. Zatímco Praha většinově volila liberálně pravicové strany, na pražských sídlištích a v chudších částech měst vyhrával Babiš. V pražských obecních volbách v roce 2014 dokonce Andrej Babiš překvapivě vyhrál, protože se mu dařilo oslovit jak chudší pražské voliče ze sídlišť, tak část lépe situovaných obyvatel Prahy. V roce 2014 se tedy primátorkou Prahy za hnutí ANO stala někdejší ředitelka české pobočky Transparency International Adriana Krnáčová. V roce 2018 ale už ANO skončilo v Praze až čtvrté.
Čím více eskaloval Babišův střet s českými elitami – a později i s Evropskou unií – tím více se přikláněl k chudším vrstvám českých voličů a k příslušníkům takzvaného Česka B. V tomto ohledu mu hrál do karet také výběr koaličních partnerů. Sociální demokraté i komunisté hráli v české politice dlouhodobě roli zastánců právě příslušníků Česka B, a proto bylo pro Babiše jednoduché jít podobným směrem. Pro tyto dvě levicové strany bylo však toto spojenectví spíš zničující. Veškeré úspěchy v sociální i ekonomické oblasti si dokázal skrze šikovný marketing a mediální strategii přivlastnit Andrej Babiš. Není dobré zapomínat, že mu patří třetina českého mediálního trhu. Sociálním demokratům, ani komunistům se zároveň nepodařilo se proti hnutí ANO nějak výrazněji vymezit nebo nabídnout radikálnější, svůdnější verzi populistické levicové politiky. Rozdíl mezi nimi a stranou Andreje Babiše se postupně vytrácel s tím, že ANO neustále manifestovalo svou akceschopnost a ochotu jít do konfliktu, zatímco komunisté i sociální demokraté se drželi spíše stranou.
Bez této sociální báze by se však Babišovo hnutí ANO u moci neudrželo tak dlouho. Právě sociální demokraté (a částečně komunisté) dodali Babišovu vládnutí potřebný sociálně citlivý rozměr, kvůli němuž se tolik daří Jarosławu Kaczyńskému v Polsku a Viktoru Orbánovi v Maďarsku. Jen v souhře se sociální demokracií dává smysl srovnání Andreje Babiše s těmito politiky. Sám o sobě by nejspíš podobným směrem nešel. Zároveň ho ale toto spojenectví a především pak zvyšující se korelace mezi programem ANO a komunistů a ČSSD nakonec v posledních volbách připravilo o koaliční partnery. Hned tři potenciální partneři totiž skončili těsně před branami českého parlamentu a radikálně tak snížili šance Andreje Babiše na vládnutí. Stačilo pár desítek tisíc hlasů navíc a současnou vládu by opět skládal Babiš.
A to nás přivádí k poslední zásadní myšlence nedávno skončených parlamentních voleb. Česko totiž zaznamenalo rekordní počet hlasů, které nebudou mít v parlamentu zastoupení. Celých milion lidí dalo hlas subjektům, které se do sněmovny nedostaly. Takřka pětina voličů tudíž nebude mít v nové sněmovně zastoupení. Když navíc od voličů sněmovních stran odečteme hlasy pro opoziční ANO a ultrapravicovou SPD, máme tady takřka tři pětiny voličů, kteří by pravděpodobně volily proti nové pravicové vládě. To samozřejmě trochu zpochybňuje legitimitu nové vlády a její mandát, ale zároveň to také může být významným faktorem v blížících se prezidentských volbách, které proběhnou na začátku roku 2023. Už teď je velmi pravděpodobné, že o prezidentskou funkci bude usilovat právě Andrej Babiš a výše zmíněná volební matematika hraje silně v jeho prospěch.
A zajímavé je také to, že ihned po volbách předstoupil před média asi druhý nejvýraznější muž hnutí ANO – ministr průmyslu a obchodu a ministr dopravy Karel Havlíček a mluvil o tom, že ochrana nejslabších je jednou ze tří hlavních priorit jeho strany. Levicové strany zmizely – i kvůli Andreji Babišovi – z parlamentu a Babiš se hrdě hlásí na jeho místo jako zastánce chudších vrstev před mocnými. Je otázka, jestli je v tomto kontextu paradoxnější, že se o pozici sociálně citlivé politické síly hlásí strana jednoho z nejbohatších lidí v zemi, nebo spíš to, že nelže a skutečně nabízí nejlepší program pro Česko B ze všech parlamentních stran. A v tom spočívá další nebezpečný aspekt současné situace pro jakoukoliv levicovou politiku. Nastupující konzervativně pravicová vláda by totiž za normální situace byla ideální živnou půdou pro růst levicového hnutí a levicové politiky v opoziční pozici, tak jako před volbami roku 2013 za panování nepopulární vlady škrtů premiéra Petra Nečase z ODS. Jenomže toto politické vakuum po levicových stranách nyní v parlamentu plánuje vyplnit Andrej Babiš a pro českou levici bude nesmírně složité přesvědčit voliče, že právě ony přijdou s lepším a efektivnějším řešením než manažer Babiš. Pokud bude ČSSD a KSČM pokračovat v nastoleném trendu a nic zásadního nezmění, je zcela jisté, že v tomto souboji nemůžou uspět.
Je příklon k autoritářství ve východoevropském regionu nevyhnutelý?
Čísla proočkovanosti v nás vyvolájí dobře známý pocit východního zaostávání. Čím pomyslně “východnější” země, tím nižší proočkovanost proti covidu. Česko, společně s Estonskem, Maďarskem a Polskem sice dosahuje proočkovanost (dvěma dávkami) přes padesát procent – na rozdíl od Bulharska 24 %, Slovenska 46 % nebo Rumunska 36 % –, zároveň však nedosahuje západoevropských zemí jako Španělsko (80 %), Francie (69 %), nebo Německo (67 %). Podobná čísla, respektive podobný poměr mezi západem a východem, se opakuje v různých ukazatelích. HDP, průměrná mzda, očkování, ochota volit zelené strany. Existuje celá řada teorií, proč tomu tak je, nejde o očkování, ale o celkové “dohánění” Západu, které bylo populární zhruba do roku 2003, kdy Česká republika spolu s dalšími zeměmi vstoupila do Evropské unie. Příběh o velkém dohánění se naplnil a rozplynul, a žádný jiný jej zcela uspokojivě nenahradil.
Jeden politický příběh ale přeci jen existuje. Nabízí jej noví autoritáři jako ti z maďarského Fideszu premiéra Viktora Orbána nebo polského Práva a spravedlnost Jaroslawa Kaczynského. Zejména s Viktorem Orbánem si velmi dobře rozuměl i končící český premiér Andrej Babiš. Spojoval je společný boj proti kvótám na přerozdělení uprchlíku na půdě Evropské unie, skeptičtější postoj (aspoň na oko) k zelené politice Bruselu a v neposlední řadě problémy, které měly oba s kontrolními úřady Unie. Zatímco Orbána zprávy komise Evropského parlamentu a různá prohlášení stejného orgánu vinily především z omezování nezávislosti soudů, potlačování svobody médií, a naposledy kvůli zásahu do školních osnov ohledně výuky o LGBTQ a práv translidí, Babiše kritizovaly kvůli jeho střetu zájmů. Své agrochemické impérium podle unijních úředníků Babiš stále vlastní a nachází se tedy kvůli evropským dotacím jakožto premiér České republiky ve střetu zájmů. Babiš nikdy neváhal toto téma využít k řečem o suverenitě Česka, do které nebude žádný Brusel zasahovat. Domácí politické oponenty (zejména Piráty) neváhal označovat za udavače a zrádce, kteří v Bruselu líbají prsten svým pravým evropských vládcům, když evropské úřady na nesrovnalosti v premiérově podnikání upozorňovali. Babišovy problémy se střetem zájmů vyplývají z jeho dvojrole miliardáře a majitele jedné z největších firem v regionu. A tyto spory ho také tlačily směrem k rétorickému orbánismu, tedy zdůrazňování suverenity proti Bruselu a nacionalistickému ochranářství vůči všemu cizímu, čímž maskoval politicky řešil především své vlastní problémy.
Svoji roli sehrála také dynamika domácí politiky, respektive základní linie politického konfliktu. V části médií, mezi opozičními stranami a v probuzené občanské společnosti začala převládat atmosféra “Antibabiš”. Andrej Babiš se stal hlavním tématem politiky a především nepřítelem různých politických proudů. Ve sněmovně byl tento ideový proud reprezentovaný pěti stranami, z nichž čtyři můžeme označit za pravý střed, a to pátou byli Piráti. Všechny tyto strany začaly proti Babišovy používat liberální rétoriku svobod a demokracie, kterou on jako někdejší komunista a údajný spolupracovník předlistopadové StB má narušovat. Náměstí v Praze i v mnoha dalších městech a dokonce i na vesnicích se sice plnila srovnatelně jako během Listopadu 1989, tento vývoj ale zároveň Babišovy přinášel nové spojence z řad nespokojených lidí, frustrovaných z liberálních elit, novinářů a “bruselského diktátu” trošku podle hesla “nepřítel mého nepřítele je můj přítel”.
Tato logika nejen změnila Babišovu rétoriku, která byla v kampani před posledními volbami skutečně plná ultrapravicové demagogie, ale také ho postupně přitáhla k prezidentovi Miloši Zemanovi, který se stal jeho největším politickým spojencem. Andrej Babiš opsal politicky velmi podobnou trajektorii, jako před ním Miloš Zeman, kterého nenávist k liberálním elitám posunula z pozic svérázného levicového obhájce pracujících a eurofederalisty k ultrapravicovému obránci tradičních hodnot a hranic před uprchlíky, který pravidelně navštěvoval sjezdy xenofobního politického hnutí SPD Tomia Okamury.
Andrej Babiš byl se svým hnutím ANO v roce 2013 překvapením podzimních voleb. Jeho rétorika podpořená silným a v Česku do té doby nevídaně propracovaným marketingem se zaměřovala především na korupci a nekompetentnost tehdejší politické elity a vládnoucí pravicové koalice premiéra Petra Nečase, která byla širokými vrstvy obyvatel upřímně nenáviděna kvůli několika letům tvrdých asociálních škrtů. Porážka pravicové koalice vynesla Babišovi post ministra financí ve vládě sociálního demokrata Bohuslava Sobotky. Společné vládnutí se sociálními demokraty a středopravou, pro-rodinnou KDU-ČSL přineslo řadu sporů mezi největšími vladními partnery. Tyto rozmíšky ale dokázal Babiš vytěžit a politicky díky nim posílil, zatímco sociální demokracie postupně ztrácela preference.
Babišova taktika přitom nebyla nijak složitá. Sociální demokracii vždy obviňoval z měkčího přístupu (zejména proti uprchlíkům, nebo Bruselu) a také se – většinou úspěšně – snažil vytěžit popularitu plynoucí ze sociálních bonusů prosazovaných vládou, jako vyšší důchody, mzdy ve státním sektoru a zaručená minimální mzda. V srpnu 2013, tedy před nástupem první vlády, ve které bylo hnutí ANO, byla minimální mzda v České republice 8500 korun, v lednu 2022, kdy vláda nejspíš už definitivně předá moc pětikoalici, to bude 16500. Zatímco průměrný starobní důchod se v roce 2013 pohyboval ještě pod jedenácti tisíci korunami, vo roce 2021 vyrostla nad patnáct tisíc korun. Zvlášť velký nárůst paltů byl ve zdravotnictví, kdy v roce 2019 se vláda mohla spokojeně pochlubit, že se mzdy v tomto odvětví dostaly na průměr Evropské Unie.
Od roku 2014, po počáteční nerozhodnosti, Babiš nasadil nekompromisní proti-uprchlický kurz, spojený s kritikou jakéhokoliv umírněnějšího postoje. Stále ho doháněly jeho kauzy, což využil k ještě většímu vyostření rétoriky proti polistopadové elitě, která si klade za cíl se ho zbavit. I na základě této konfrontace dokázal v roce 2017 jšednoznačně zvítězit ve volbách a stát se premiérem. Ve sněmovně se pak jeho novými spojenci stali komunisté (kteří v Česku v některých potázkách zastávají postoje typické spíše pro ultrapravici a staví se proti ekologii, právům menšin a pro omezení sociálních dávek). A přidávaly se další témata typická spíše pro ultrapravici. V oblasti ukončování těžby uhlí, nebo přechodu na elektromobilitu Babiš rétoricky zastával tvrdé pro-fosilní postoje, i když například k zablokování Green New Dealu se na evropské úrovni neodhodlal (o to víc se proti zelenému bruselskému šílenství v Česku prosazované “eurounijní pátou kolonou” Piráty vymezoval v kampani. Paradoxně přitom Piráti z hlediska rétoriky byly až do roku 2021 Babišovy velmi podobní a stavěli na ostrému odmítání zkorumpované polistopadové politické třídy. Babišovy útoky na Piráty jako na protisystémovou a zrádnou stranu přišli paradoxně, když se právě Piráti spojili s “tradičními stranami” proti Andreji Babišovi a svojí ostré rétoriky v tomto směru se vzdaly
Roky 2013-2019 jako období rehabilitace státu
Až do roku 2019 se dalo období dvou společných vlád sociální demokracie a hnutí ANO označit hned v několika ohledech za velmi úspěšné. Od roku 2014 zažívala Česká republika významný růst HDP, rostly platy, nezaměstnanost byla po dlouhých krizových letech minimální a zlepšovaly se i podmínky pro zaměstnance, třeba v podobě zrušení neplacených prvních tří dnů nemoci. Posílil také státní sektor a vyšších odměn se dočkali hasiči, policisté, zdravotní sestry, pracovníci v sociálních službách i opomíjení zaměstnanci v kultuře. Dotované jízdné v hromadné dopravě umožnilo studentům a důchodcům cestovat po republice za čtvrtinové ceny. I když v řadě případů tyto věci prosadili ministři za sociální demokracii, a Babiš byl napřed proti, nakonec vždy otočil, aby to byl on, kdo převezme veškerý kredit za pozitivní efekt opatření. Stejný vzorec fungoval v obou vládách, ať už byla silnější ČSSD jako tomu bylo ve vládě do roku 2017, nebo bylo silnější ANO, jako tomu bylo v letech 2017–2021. Dalším významným úspěchem hned prvních let společného vládnutí ANO a ČSSD bylo omezení byznysu soukromých exekutorů, částečnému zkrocení obchodníků s chudobou v oblasti bydlení a potlačení do té doby extrémně rozbujelé “hazardní mafie”, která způsobila, že v každém malém městě bylo hned několik heren, což mělo naprosto devastující účinky zejména na chudé příjemce dávek. Všechny tyto kroky zůstaly ale na půl cesty. V České republice je stále skoro milion lidí v exekucích, k nějaké formě dluhové amnestie chyběla politická vůle, byť podobné návrhy byly často na stole a volali po nich zejména experti ze sociálních služeb.
Školství – kromě výběrových škol ve městech – jako celek spíše upadá, což se projevuje zejména v chudších regionech, kdy v některých krajích až dvacet procent dětí nemá žádnou nástavbu po absolvování povinné devítileté školní docházky (což může znamenat i nedokončenou základní školu). Zdravotnictví sice v covidové krizi prokázalo neuvěřitelné výkony a sestry i doktoří si vysloužili obdiv celé země, přesto jeho situace zůstává i po letech, kdy byla ve vládě sociální demokracie, spíše tristní. Situaci nejchudších se nikdo ani nepokusil vážně řešit.
Pro porozumění této době a úspěchu Babiše, který byť poražen bez šance sestavit vládu, stojí v čele stále zdaleka nejsilnějšího politického uskupení, musíme se vrátit ještě o pár let dříve do období ekonomické krize a nechvalně proslulých vlád škrtů dvou pravicových premiérů z řad Občanské demokratické strany. Český závod ke dnu, spočívající na omezení investic, sociálních práv a omezení růstu mezd, důchodů a sociálních dávek, byl obzvláště bolestivý. V ekonomické krizi se naplno projevily problémy vzniklé během transfromace v devadesátých letech, a které dále bujely v nultých letech. Ekonomický růst, relativní prosperita většiny a penězovod evropských peněz do České republiky ale dokázaly držet tyto problémy mimo hlavní zprávy.
Růst nezaměstnanosti a chudoby je ale rychle obnažil. Na výročí sametové revoluce, ještě v předvečer rozvinutí mnohaleté krize, 17. listopadu 2008 pochodovalo směrem k sidlišti Janov, obývaném z velké části chudými Romy několik set neonacistů podporovaných místními obyvateli a pří,mé,e střetu s romskou komunitou musela bránit tisícovka policistů.. Pochod vyvrcholil několikahodinovou bitkou s policejními těžkooděnci a zranění byli na obou stranách. Podobné pochody v českých a moravských městech se měly stát na několik let kulisou vleklé ekonomické krize, která pro řadu lidí zároveň znamenala definitivní vystřízlivění ze snu o “návratu na Západ” nebo “návratu do Evropy”, což byly hesla a motivy devadesátých let.
Pravicová vláda se od začátku krize, která v Česku plně propukla v roce 2009, rozhodla proškrtat a zaškrtila státní výdaje a veřejné investice. Tím ovlivnila i chování firem, které se “krizově” a opatrně chovaly mnohem déle než v sousedních zemích, kde se vlády přeci jen pokoušeli o jakési pobídky. Místo řešení ekonomických potížích se tvrdě trastali chudí. Hrdinou se stalo rozpočtově zodpovědné, pracovité Německo a padouchem zadlužené, líné Řecko. Krizová rétorika pohltila politickou diskuzi, ve které se stal zásadní příběh o řecké cestě, na kterou se měla Česká republika vydat, pokud by zásadně neomezila veřejné výdaje a do osobní roviny se promítla v podobě individuální zodpovědnosti, šetření a utahování opasků v těžkých časech. Pověst největší vládní strany ODS s během roku 2009 sice po několika kauzách premiéra a předsedy Mirka Topolánka zhroutila a strana získala nálepku “kmotrovské strany”. Stačilo ale vyměnit předsedu, kterým se stal “pan Čistý” Petr Nečas a všechno mohlo po volbách v roce 2010, po kterých se ODS spojila s demagogickou podnikatelskou stranou Věci Veřejné (VV) “vlastněnou” podnikatelem v oblasti bezpečnostní a security služeb Vítem Bártou a novou značkou TOP 09 (plnou vysloužilých pravicových politiků), pokračovat znovu.
Některá vládní opatření v sociální oblasti tehdejšího ministra Jaromíra Drábka z TOP09 jako byly povinné veřejné práce pro nezaměstnané, musel jako protiústavní zrušit až ústavní soud. Ministr Dobeš z VV dokonce plánoval zpoplatnit vysoké školství a podřídit ho pod hesly o spolupráci více zájmům kapitálu a firem. Už dříve pak ODS prosadila poplatky u lékaře (které později ČSSD zase zrušila) a plánovala i zavedení nadstandardní zdravotní péče pro ty, kdo si to mohou dovolit. Místo často zmiňované důchodové reformy, spojené se strašením “vymíráním a stárnutím” přišlo zavedení druhého pilíře důchodového spoření pod správou investičních fondů. Jednalo se z hlediska vlády o fiasko, protože do systému se přihlásilo jen několik desítek tisíc spořivců, ale dobře to dokládá víru tehdejší vlády v soukromá řešení a snahu oslabit stát. O zástupcích odborářů, jejichž demonstrace několikrát zaplnily Václavské náměstí v Praze, se tehdejší ministr Kalousek vyjádřil jako o “partě pičusů”. Po celou tuto dobu v některých regionech dosahovaly čísla nezaměstnanosti dvojciferných čísel.
I když se krize v Česku nedotkla všech společenských vrstev a regionů stejně, vyčerpání a deziluze z politiky byla společná všem. Únava panovala hlavně z neustálých korupčních afér vládních představitelů a symbolem korupce se staly například extrémně předražené stavby silnic. Vláda ODS vyvrcholila teatrálním zatýkáním přímo na Úřadu vlády, kam přijeli policejní zakuklenci za přítomnosti televizních kamer. Tou dobou už na Hradě jako prezident neseděl Václav Klaus, který přes všechny výhrady, které ke svému “dítěti” ODS měl, vládu kryl. Ve volbách v roce 2013 byl v první přímé volbě prezidenta zvolený Miloš Zeman. Partnerka “pana Čistého” Jana Nečasová (tehdy ještě Nagyová) skončila s obviněním, že za luxusní zboží typu kabelky úkolovala tajnou službu BIS. Jednou ze sledovaných se stala i tehdejší premiérova manželka a na veřejnost se dostaly i nahrávky rozhovorů mezi premiérem a jeho milenkou, ve kterých premiér dostává tvrdě vynadáno a není schopný svojí partnerce ve sporu čelit. Vleklá krize, korupční kauzy, zásah policie a veřejné ztrapnění premiéra už nemohla unést ani ODS: V předčasných volbách v roce 2013, které vynesly Andreje Babiše jako předsedu druhé nejsilnější strany po ĆSSD až na vládní post ministra financí, získala v devadesátých letech zdaleka nejvlivnější politická strana v České republice (tedy ODS Petra Nečase) jen sedm procent. V následujícím období, které nepochybně můžeme nazývat obdobím Babišovým, ale měla upadnout do zapomnění úplně jiná strana s ještě mnohem delší a slavnější tradicí – Česká strana sociálně demokratická. ODS zatím měla přeskupit síly a chytrou koaliční politikou jako lídr koalice SPOLU stanout v roce 2021 opět v čele vlády. Nepopulárního Nečase vystřídal nový pan čistý, profesor brněnské politologie Petr Fiala, podobně jako nepopulárního Miroslava Topolánka v roce 2010 nahradil čistý Petr Nečas. Strategie ODS byla v tomto ohledu podobná a jak ukázali letošní volby, opět také úspěšná. Šance na restart se vydařila.
Na cestě k orbánismu?
I když jsme období vlád ČSSD a hnutí ANO charakterizovali jako úspěšné, což pocítila celá řada Čechů a češek na vlastních peněženkách, Toto období rozhodně nebylo klidné politicky. Čeští “městští liberálové, jak se v mediální zkratce označuje široká část společnosti se spíše vyššími příjmy, lepšícm vzděláním, i jazykovými a kulturními kompentencemi, nebyli zvyklí prohrávat volby, alespoň ne tolikrát po sobě a ne tak výrazně. Turbulentní byla ale především situace na mezinárodní scéně. Krize na Ukrajině a následná hybridní válka na východě země vybičovaly antiruské vášně, které v Česku dopadaly na hlavu prezidenta Miloše Zemana, který je z dobrých důvodů považovaný za blízkého spojence Vladimira Putina. Ještě větší turbulence vyvolala jen o pár let později tzv. uprchlická krize. Náměstí se plnila odpůrci migrace, přestože ta byla v rámci České republiky naprosto minimální. A když už se podařilo českým celníkům někoho zadržet, šlo o uprchlíky snažící se proklouznout do Německa. Právě odpůrci migrace, kteří běžně mávali vlajkami přeškrtnuté Evropské Unie, posunuli českou politiku definitivně směrem k východoevropskému typu autoritářství, protože se jim podařilo vytvořit rovnítko mezi Evropskou unii, Západem a přijímáním uprchlíků. I když žádná z osobností vyrostlá čistě z protimigračního hnutí se do politiky nedostala, bylo to do velké míry proto, že zavedení politici bez problémů přijali jejich rétoriku.
Sociolog Daniel Prokop zpětně ve své knize Slepé skvrny analyzoval tehdejší mediální výstupy i průzkumy veřejného mínění a dospěl k tomu, že ani zdaleka nebyly tak jednoznačně proti, jak se to tehdy v médiích prezentovalo. Zároveň je nutné dodat, že tomuto zkreslení o “osmdesáti procentech, které tady nechtějí žádné uprchlíky” podlehli i ti, kteří zastávali prouprchlické pozice. Podpora, alespoň dočasné migrace se přitom pohybovala kolem padesáti procent lidí. Uprchlická anabáze každopádně posunula Babiše blíže k Viktoru Orbánovi. Vedle něj ale pozitivně mluvil jako o schopné premiérce i o Angele Merkelové, která se v očích českých odpůrců migrace stala nejnenáviděnější političkou v zemi. Osvojenou rétoriku – především všechno hodit na Brusel a pro-migrantský Západ – pak Babiš používal, i když šlo o jeho vlastní kauzy.
Přestože bohatší voliči pravice za jeho vlády nijak nestrádali. Ve skutečnosti Babišova politika nikdy nebyla tak sociální, jak z ní dělal pravicová propaganda hovořící o “socialistických experimetech”, byla to právě liberální městská populace, která se stala hlavním odpůrcem jeho vlády. Babišova politika v ekonomické rovině kurs země zásadně nezměnila, sociální výhody směrem dolů dokázala financovat z rostoucích příjmů státního rozpočtu, způsobeného vyššími výkony ekonomiky. K vyššímu zdanění firem, nebo dokonce korporací se Babiše jeden z nejbohatších Čechů nikdy neodhodlala a sám zvyšování daní odsuzoval. Některá sociální opatření na něm spíš vyvzdoroval jeho menší koaliční partner ČSSD, než že by šlo původně o jeho záměr. Rétorika občanského odporu, který se proti němu zvedl už po volbách v roce 2017 a vytrvale rostl, nebyla primárně ekonomická, ale moralistická a “demokratická”. Andrej Babiš byl v očích občanské společnosti reprezentované spolkem Milion chvilek pro demokracii, zloduchem především jako narušitel demokratického zřízení a prozápadního směřování země. Řeči o “socialismu” k tomu přidávala zejména ODS a další rpavicové strany v parlamentu. Občanská antibabišovská opozice samu sebe definovala jako pokračovatelku havlovské tradice, a na tuto rétoriku posléze přistoupily i parlamentní strany stojící proti Babišovi. A to přesto, že právě ODS se v minulosti vůči “havlismu” vymezovala. Konfliktní linie voleb v roce 2021 v České republice nevedla skrze ekonomická témata, ale skrze boj o povahu české demokracie, kdy na jedné straně stáli demokraté usilující o západ a na druhé autokrat táhnoucí zemi na východ, k Orbánovi, či Putinovi. Na tuto hru přistoupil i Babiš zvoucí dva týdny před volbami do země Viktora Orbána, který v kampani spíše než proti své reálné opozici neustále bojoval s Pirátskou stranou, na kterou hodil všechny nenáviděná témata jako uprchlíci, zelená politika, rušení rodin a danění majetku všech.
Krize marketingového vládnutí za covidu
Covidovou krizi vláda Andreje Babiše trapně nezvládla. Babiš hned ze začátku odmítal diskutovat s opozicí o tom, zda je země na pandemii připravená, do televize sliboval, že máme dost ochranných prostředků pro všechny, aby ty později chyběly úplně všude. Jeho marketingová logika řízení státu byla v krizi až nepříjemně patrná. Premiér české republiky například postoval video ze své návštěvy v jednom ze skladů nadnárodního řetězce hypermarketů ve chvíli, kdy vrcholily obavy z nákazy novým koronavirem, a s dramatickým hudebním podkresem ubezpečoval na kameru občany, že jídla je ve skladech dost. Bylo z toho až příliš zjevné, kolik energie je ochotný využít pro selfpromo a to i ve chvílích, kdy země potřebovala úplně jiný typ lídra.
I když pandemie zaskočila politiky po celém světě, zmatkování Andreje Babiše bylo nečekané i pro jeho odpůrce, kteří většinou do určité míry akceptovali legendu o schopném manažerovi. Ta se ale během pandemie rozpadla a to přesto, že jeho odpůrci do velké míry podporovali tvrdá protipandemická opatření, ke kterým vláda po příliš dlouhém otálení nakonec sáhla. Poprvé za celou jeho politickou kariéru začaly premiéru Babišovi a jeho hnutí klesat preference a z této krize se hnutí těžko dostávalo a muselo si pomoct vyhrocenou protibruselksou, protipirátskou a protiuprchlickou kampaní.
Pandemie totiž částečně obnažila Babišovo politické jednání, které se vždy opíralo o detailní průzkumy veřejného mínění a sledování nálad ve společnosti. Jeho čistě neideologická pozice mu v tomto ohledu nahrávala, protože nemusel hájit levicové či pravicové postoje a vždy šáhl na jednu nebo na druhou stranu podle toho, co si zrovna myslí veřejnost. Zcela jistě se jednalo o jeho politickou výhodu, která ho odlišovala od konkurence. Tedy až do chvíle, než přišla právě pandemie covid-19, v níž tento princip není možné aplikovat. Většina lidí si nepřeje zůstat zavřená doma, uzavřít školy, nechce se nechat testovat, trasovat a očkovat. Jenomže právě to je pro správně řešení podobné krize potřeba a je potřeba jít proti očekávání a přání části společnosti. A co víc, v takové situaci ani neplatí to, že pokud politik přání většiny vyhoví, že mu za to zachovají přízeň. V momentě, kdy kvůli takovému rozhodnutí začínají umírat lidé, jdou předchozí sympatie okamžitě stranou. A právě to se stalo Andreji Babišovi na konci roku 2020 a na začátku roku 2021, kdy mělo Česko snad nejhorší pandemická čísla na celém světě.
Babišova podobnost s autoritářským maďarským premiérem Viktorem Orbánem se skloňovala minimálně od chvíle, kdy bylo jasné, že se může stát budoucím premiérem. Ovšem je potřeba říct, že se Orbánem nikdy nestal, byť před posledními volbami k tomu měl nakročeno a jeho xenofobní, antiekologická a nacionalistická rétorika tomuto směru v podstatě přiznaně nasvědčovala. Ať už to vzniklo na základě marketingového výzkumu nálad nebo jinak, Babišovo zideologizování se před volbami v roce 20021 a posun k východoevropskému nacionalistickému autoritářství bylo také reakcí na nezvládnutou covidovou krizi, kvůli které už nemohl používat značku úspěšného manažera, který vždy ví, jak na to. Sám Babiš je spíš byznysový pragmatik a jeho obdiv k Orbánovi mohl stát na respektu k jeho síle než na sympatiích k myšlenkám, které prosazuje FIDESZ. využití nacionalismu a nenávistné xenofobní rétoriky je v případě Babiše možné považovat za předvolební kalkul, což ale na nebezpečnosti těchto myšlenek vůbec nic nemění. Oproti Polsku a Maďarsku všek Babišovo autoritářství bylo do roku 2020 veskrze liberální. Se svým hnutím ANO také nikdy nedokázal získat tak velkou moc. Babišovy se nikdy nepodařilo ovládnout veřejnoprávní média (Českou televizi a Český rozhlas), přestože v posledních letech neváhal společně s extremisty volit do mediálních rad kandidáty ultrapravice. Přestože vlastní třetinu českého mediálního trhu, zbylé dvě třetiny se proti němu víceméně vymezují. Stejně tak nedokázal nikdy získat přízeň českých ekonomických a společenských elit, které ho vesměs odmítají.
Andrej Babiš nikdy neměl takovou volební podporu jako strany Orbána a Kaczynského. Babišovo hnutí ve volbách nikdy nepřekonalo třicet procent a v nejlepších časech se růst jeho podpory zastavoval na 33 procentech. Přesto se k nějaké podobě autoritářství po vzoru orbánismu Babiš v závěru svého premiérování blížil. I v případě jeho vítězství bylo vysoce pravděpodobné, že jeho případnými nejvýznamnějšími spojenci v nové sněmovně by se stala krajně-pravicová SPD Tomia Okamury, jejíž členové se k režimům v Polsku i Maďarsku pozitivně vztahují už dnes. Orbánismus byl poslední možností, jak si mohl Babiš udržet moc. V rétorické a faktické rovině se musel stále více vymezovat vůči Evropské unii a svoje skandály skrývat pod boj za suverenitu, proti udavačům.
Přestože rétorika protibabišovské opozice apelovala především na demokratické hodnoty, neznamená to, že tendence směrem k autoritářství východoevropského typu v ní nenajdeme. A to přímo v Občanské demokratické straně, nejsilnější straně koalice v čele s budoucím premiérem Petrem Fialou. A silně konzervativní náhledy na interrupce a právě sexuálních menšin můžeme najít i mezi zástupci KDU-ČSL. Ihned po volbách se na sociálních sítích začaly probírat výroky některých staronových poslanců ODS, volajících po omezení rozvodů, nebo vyjadřující sympatie k protipotratovým zákonům v Polsku. Pokud bylo Babišovo ANO skrze osobu svého majitele a předsedy spojováno s maďarským FIDESZem, stejně tak je na místě spojovat ODS s polským PiS. S polskými ultrakonzervativci je ODS v jedné frakci Evropských konzervativců a reformistů (ECR) v Evropském parlamentu a řada jejich významných členů se k této spolupráci hrdě hlásí. Především pak bývalý disident a někdejší spolupracovník Václava Havla europoslanec Saša Vondra pravidelně zásobuje český veřejný prostor chytlavými kontroverzními výroky o homosexuálech, ekologii a zkaženosti doby. Jediné v čem by se ODS s PiS nejspíš naprosto zásadně rozcházela je štědrá a na východoevropský region radikální sociální politika polských konzervatistů s důrazem na dorovnávání nerovností pomocí sociálních dávek nízkopříjmovým domácnostem. To by ODS musela označit za zavrženíhodný socialistický přístup.
ODS je ale stejně jako další strany nové vlády standardní demokratickou stranou. Má předsedu a ne autokratického majitele jako hnutí ANO, ve kterém sice probíhají formálně tradiční demokratické procedury typické pro politické strany, ale nikdy nemůže být ani na okamžik pochyb, kdo je tady šéf. Tato struktura vládního hnutí pomohla zjednodušit příběh o východoevropském autoritáři, který krade český stát. Jedním z hesel ODS bylo “patříme na Západ”, přičemž progresivní komentátoři často upozorňují na to, že není jasné v čem. Předseda Fiala zpochybňuje vliv člověka na klimatickou změnu a staví se proti manželství pro všechny, přičemž ve své straně patří z tohoto hlediska k umírněnější části a vnitrostranickou opozicí je někdy označován za příliš levicového. “Západ” v heslu ODS znamená mnohem spíše vymezení se vůču ruskému (případně čínskému) vlivu a přihlášení se ke kurzu nastoleném po roce 1989. Ten spočívá především v důrazu na individuální odpovědnost jednotlivců za své sociální a ekonomické postavení, boji proti státním intervencím do tržního prostředí a proti přerozdělování majetku mezi společenskými vrstvami. Ani v dalších koaličních stranách nejsou postoje vůči zelené nebo duhové politice výjimkou, stejně jako tvrdé postoje vůči chudým. Jediným subjektem, který se zásadněji vymykal, byli v minulé Sněmovně poslanci zvolení za Pirátskou stranu.
I když byl výkon Pirátů ve volebním roce 2021 mizerný a jejich volební zisk zůstal určitě za jejich možnostmi, šance mít vládu bez alespoň latentního sklonu vymezovat se proti “šílené Evropě ovládané multikulturalisty, islámem a zeleným šílenstvím” prakticky neexistovala. Po vyčerpání příběhu o návratu na západ zcela jasně chybí shoda na tom, kam česká společnost směřuje. Strany vymezující se vůči prozápadnímu směřování ztělesňují jisté vystřízlivění ze situace, kdy se Češi sice formálně stali součástí “Evropy”, fakticky ale jejich životní úroveň dál výrazně zaostává za sousedními Němci a Rakušáky. Částečně se posunula i samotná představa, jakou si česká společnost vytváří o západu. Z představy vysněného utopického bohatství se minimálně pro část společnosti důvěřujících paranoidním dezinformačním webům proměnila na dystopii muslimského ghetta bez policejní kontroly, ve kterém vládne právo šaría. A byť tento obraz maluje především ultrapravice, rozhodně se nedá říct, že by ve společnosti neměl vliv a politici s touto změnou náhledu samozřejmě musí pracovat. A protože chybí věcná debata o politice Evropské unie – včetně její kritiky ze strany progresivních a liberálních politiků a političek –, redukuje se evropská politika většinou na to, kolik se nám v Evropě podařilo vyhádat peněz. Přičemž kromě krajně pravicové SPD žádná strana nenavrhuje EU opustit ani nemá v programu vypsat na toto téma referendum, přestože výsledek takového referenda zároveň není možné jakkoliv dopředu odhadnout.
Pokud hledáme železnou oponu oddělující staré a nové členské státy politicky, můžeme se podívat na volby do evropského parlamentu v roce 2019. Ve těchto volbách výrazně uspěly zelené strany, ale pouze na západě této opony. Pokud se ale podíváme na výsledky voleb ve východní části Unie, tedy ve stále o poznání chudších postsocialistických státech, nenajdeme jediný mandát pro Zelené – s výjimkou Lotyšska a Litvy, kde ale kandidovali v koalici s agrárníky a jsou v mnoha ohledech spíše konzervativní stranou. V posledních letech se podle sociologických výzkumů počet lidí považujících klimatickou krizi za jedno z největších rizik i v České republice výrazně zvýšil. Toto téma se však v celostátní politice prakticky neodrazilo a vůči evropskému Green Dealu panují zejména obavy. Zelená transformace může ohrozit pracovní místa, drahá energie sníží životní úroveň a ekonomický růst bude zásadně podvázán dalšími vnucenými opatřeními. Jako evropská a tedy i do jisté míry vnucená jsou pak politiky rámována i další témata, nejen ekologie, vstřícnější politika vůči LGBT, ale také například solidarita s uprchlíky a v širším smyslu i dodržování lidských práv.
Vykroužkování Pirátů v letošních volbách má však ještě jeden významný dopad na fungování české společnosti. Většina hlasů pro tuto stranu pochází od lidí do 40 let, často je zde řada prvovoličů vzhledem k tomu, že si tato strana pravidelně dobře vede v neoficiálních studentských volbách. Kromě milionu propadlých hlasů, tak na v přepočtu na poslanecké mandáty letos velmi výrazně propadly také hlasy nejmladších voličů. Přesná čísla samozřejmě nemám, ale můžeme odhadovat, že tímto způsobem “propadlo” až půl milionu hlasů. Nastupující vláda Petra Fialy tedy nereprezentuje většinové názory české populace a bude zajímavé sledovat, jak se s touto velmi složitou situací popasuje. Velmi agresivní kampaň proti Pirátům a liberálně orientovaným voličům nejen ze strany Andreje Babiše, ale také ze strany některých politiků koalice SPOLU navíc ukazují přezíravý přístup ekonomických a společenských elit k potřebám a tématům nejmladších Čechů. Lze předpokládat, že za konzervativní pravicové vlády bude tento konflikt jen eskalovat.
Zároveň bude ale nová vláda také testem pro politickou stranu, které se doposud relativně dařilo oslovovat právě tyto nejmladší a kulturně liberálně naladěné voliče. Vstup do konzervativní vlády může tuto politickou stranu (tedy Piráty) nevratně poškodit a bude pro ní velmi složité v tomto nastavení jakkoli efektivně operovat. Je velmi pravděpodobné, že tuto aktuální situaci strana nezvládne a vytvoří se tak prostor pro novou politickou sílu, k níž by se tito voliči mohli postupně přesunout.
Když odhlédneme od jednotlivých politických stran, ukazuje nám vývoj v České republice pro post-komunistické země nepřekvapivý trend – pokračující nedůvěru ve stát a státní instituce. Ten je zároveň spojený s jeho postupným rozpadem v důsledku nedostatečného financování a tlaku na hledání řešení v individuální oblasti nebo v soukromém sektoru. Tuto tendenci odstartoval velmi razantní vstup neoliberalismu a šokové doktríny do Československa ihned po roce 1989. Ideologické poučky konzervativně-pravicových politik typu Margareth Thatcherové nebo Ronalda Reagana se v očích politického mainstreamu staly tím, co pro postsocialistickou zemi reprezentoval Západ. A toto přesvědčení v české společnosti přežívá víceméně dodnes.
Proti tomuto směru se jasněji a postavila v novodobých dějinách jen česká sociální demokracie, ať už pod vedením nynějšího prezidenta Miloše Zemana, Vladimíra Špidly nebo Jiřího Paroubka. Jejich snažení se však až příliš zaplétalo do vazeb na velmi pochybné postavy celostátního, ale především pak krajského a lokálního dění. Dlouhodobé neřešení tohoto problému vedlo k nynějšímu stavu, kdy bude český parlament poprvé po roce 1989 bez levice. To je ale jen jedna část příběhu. V té druhé se sociální demokracie i komunisté svou nevýraznou, málo ambiciózní a často až rutinní politikou dostali do situace, kdy běžní voliči už nedokázali tyto strany rozlišit od politiky prosazované hnutím ANO.
Pokud se teď levice chce rehabilitovat, očistit a získat znovu významné postavení na českém politické scéně, měla by nejspíš sledovat dva hlavní cíle, které občas není jednoduché vybalancovat. Zcela klíčové ovšem pro ní bude znovu rehabilitovat v postkomunistické situaci stát, státní instituce. Je potřeba trpělivě, přesvědčivě a působivě voličům vysvětlovat, proč je v současném globálním kapitalismu stát tak speciálním útvarem, který má šanci změnit celou řadu věcí. V rehabilitaci státu může pomoci také současná pandemie covidu, která jeho důležitost poměrně významně podtrhnula. Jako klíčový se ukázal nejen pro řešení samotné pandemie, ale také v dalších oblastech jako zdravotnictví, sociální podpora, vzdělávání, podpora kultury a tak dále. Nepotřebujeme ovšem rehabilitovat jen stát jako garanta klíčové infrastruktury fungování společnosti, ale také jako garanta lidské důstojnosti, emancipace a spravedlnosti – včetně té ekonomické. A pokud chce mít podobná levicová politika dlouhodobý úspěch, musí se pokusit oslovit také nejmladší voliče v jejich zcela formujícím věku. Jenom tak je možné levicovou politiku v Česku reprodukovat a dlouhodobě udržovat. A právě v těchto oblastech dosluhující levicové subjekty jako sociální demokracie a Komunistická strana Čech a Moravy zcela selhaly. V nejbližších měsících a letech přijde o iluze ohledně Pirátské strany celá řada z půl milionu jejích voličů. Když už je tato strana dokázala mobilizovat a dostala je k volbám, byla by škoda, aby se nyní tato energie překlopila v deziluzi, rozčarování či apatii. Nebude samozřejmě jednoduché tyto dva požadavky spojit v autentický politický projekt, ale co je v politice jednoduchého?