„Komunistické strany vyrůstají a mizí. Myšlenka práva a svobody je stará a věčná. Nemůže nikdy zahynout. Vždycky se znovu vynoří, jako se vždycky vynořila v temnotách“, napsala Milena Jesenská v článku Co zbývá z KSČ vyšlém v Peroutkově Přítomnosti 26. Října 1938.
I.
Komunistické strany ze současného politického spektra skutečně zmizely, svou mocenskou pozici v rozděleném poválečném světě ztratily, státní socialismus sovětského ražení selhal. Ale selhala tím také celá levice, jak se nám to snaží namlouvat zvykový a nejen pouze český antikomunismus? Není na čase, aby se otázka práva a svobody pro všechny znovu vynořila z temnot?
Ale zatímco debatujeme o krizi levice a hledáme její příčiny, žijeme ve světě, kdy se doslova před našima očima rozkládá jiný společenský systém: na celé čáře selhává neoliberální globální kapitalismus, který po rozpadu tzv. východního bloku ovládl jako politicko-ekonomická mocenská ideologie celý svět.
Bez vlivu ovšem tento rozpad nezůstal ani na neoliberální ideologii samotnou. Zbavil ji hluboce zakořeněného strachu kapitalistického západu ze socialismu, který si svým způsobem vynutil koncepci sociálního tržního hospodářství a dosud brzdil tendence k neoliberální přestavbě společnosti, jak se v západních zemích začaly objevovat kolem roku 1983. Teď už atributu sociální nebylo potřeba a tržnímu fundamentalismu, jinak řečeno, proměně světa v trh a jeho absolutizaci jako základního principu pro uspořádání společnosti již nestálo nic v cestě. Jestliže ale tento nástup neoliberalismu byl na evropském západě zmírňován čtyřiceti lety žité demokracie a sociálního tržního hospodářství, pak byl v zemích bývalého východního bloku zmatených údajnou svobodou a demokracií, kterou jim liberalismus přinesl, zvlášť razantní a nevybíravý; na základě zkušenosti s právě minulým režimem ale poměrně rychle akceptovaný. Jestliže ovšem klasický liberalismus – jak se v první polovině devatenáctého století vymezoval vůči absolutismu s jeho feudální společenskou strukturou – viděl svobodu především v jejím pozitivním významu jako právo individua na osobní rozvoj, svobodu k něčemu, pak neoliberalismus se svým tržním fundamentalismem ji umožnil chápat v jejím negativním aspektu jako svobodu ode všeho, tedy zodpovědnosti, povinnosti – a morálky. Dobrým se stalo to, co se osvědčuje a vyplatí v konkurenci o místo a úspěch na trhu i za cenu suspendování obvyklých morálních zásad. Člověku se otevřela možnost být „špatným“ a ještě z toho profitovat a za tuto svou „šikovnost“ být i obdivován, jak se s tím dnes často setkáváme. Ne bez důvodu označil filozof Karl Popper princip svobodného samoregulovaného trhu za modlu.
(Neo)liberální ekonomové trh povýšili na nadčasový mechanismus provázející celé dějiny lidstva a tržní síly zde v podobě neviditelné ruky trhu působí v přirozené harmonii. V každém případě se pro ně trh stal absolutní kategorií, něčím jako svého druhu sekularizovaným božím hlasem. Zcela přitom pominuli jeho společenskou podmíněnost. Ve svých důsledcích to znamenalo redukci všeho lidského konání, ať už ekonomického nebo jiného, na zbožní vztahy vyjádřitelné v penězích. Zbožím se tak stala i člověkova pracovní síla, on sám humánním kapitálem. Staly se jím ale i přírodní zdroje jako voda, půda a nerostné bohatství. Stálo by za to spočítat, kolik ve skutečnosti procesy privatizace a deregulace finančních trhů, o finanční krizi roku 2008 ani nemluvě, jednotlivé státy a jejich občany ve skutečnosti stály. Kritérium zisku ovšem vede k tomu, že privatizované veřejné služby jsou stále dražší. Tím, že se staly soukromým podnikem musí vykazovat zisk, zatímco veřejné služby mají fungovat tak, aby pokryly náklady na svůj provoz, protože jejich úkolem je uspokojovat potřeby veřejnosti.
Neoliberální dogma o neefektivnosti sociálního státu a veřejných služeb je de facto (post)kapitalistickou formou třídního boje jen s opačným znaménkem. Deregulace a privatizace veřejného majetku i přírodních zdrojů totiž umožňují neustálé přerozdělování finančních prostředků a majetku zdola nahoru a rostoucí míru vykořisťování. Na trhu se podle míry zisku, označované jako efektivita, rozhoduje o všem, od individuálních osudů lidí, po existenci států a jejich rozpadu či ožebračení viz Řecko, o chudobě jedněch a bohatství druhých. A deregulace liberizovala nejen podnikání, své chování „liberizovali“ i mnozí podnikatelé, takže F.A. Hayekem citovaný výrok nejmenovaného Američana, že kapitalismus je třeba chránit i před kapitalisty doznal svého oprávnění.
Protože dění na trhu se odehrává v peněžních vztazích, stávají se pro něj neuchopitelnými a i nepochopitelnými jevy, které nelze monetárně vyčíslit. Principu efektivity chybí měřítko pro zohlednění sociálního aspektu práce, který nevytváří žádný zisk, ale je důležitý při vytváření lidské pospolitosti, stejně tak mu uniká, že práce je podstatnou složkou smyslu života i význam mezilidských vztahů pro člověkovu stabilitu a spokojenost. Jsou to často zcela drobné sociální kontakty, úsměv, pár slov, které dávají lidem pocit, že náleží k určitému celku, odbourávají agresivitu a vytvářejí onen neviditelný sociální kapitál, bez něhož žádná společnost nemůže existovat. Rostoucí míra násilí a brutality, se kterou jsme dnes konfrontováni je jedním z důsledků toho, že neviditelná ruka trhu není schopna tyto aspekty člověkovy existence uchopit a zhodnotit. Hodnoty se ale prověřují v denním mezilidském jednání jinak ztrácejí svou platnost a váhu. Ve svých důsledcích znamená neoliberální ideologie totální sekularizaci, ztrátu spirituality a komercializaci života.
Je to smutný svět, svět jako trh, který neoliberalismus ustavil. Svým důsledným zkratkovitým myšlením v monetárních kategoriích proměnil globalizovanou zeměkouli v údolí vzdechů. Důvod k nim má, byť z různých důvodů, každý. Černoch v Africe, protože se svou drůbeží farmou nemůže konkurovat s lacinými exporty masa z EU a USA, DHL-doručovatel, který se s online balíky plahočí od domu k domu a jeho výdělek nestačí k tomu, aby uživil rodinu, mladí akademici kteří každý rok znovu čekají, jestli jim univerzita prodlouží pracovní smlouvu, o všech těch tisících, stotisících, sociálně vyloučených ani nemluvě. Vzdychají ovšem i bohatí a úspěšní, když na burze klesají jejich akcie. A nedělejme si iluze, my všichni dnes stojíme na ramenou prekariátu.
Že pravicovým politickým i hospodářským elitám jednoduché poučky neoliberální ideologie vyhovovaly, je celkem pochopitelné, protože z nich profitovaly. K vedení neoliberální asociální politiky se ale propůjčily i sociální demokracie, tedy politická levice. Cenu za to platí už přibližně deset let razantním úbytkem volebních hlasů všude v Evropě. A to je její skutečný problém. Krize levice je ale jen součástí hluboké krize neoliberalismu a jeho ahumanity, která je stále patrnější. Prominenti neoliberalismu ale ještě stále dokola opakuje poučky, které třeba jako austerita v praxi zcela selhaly a zbídačily celé národy, ne nepodobni komunistickým funkcionářům kteří v měsících před sametovou revolucí stejně tak opakovali stranické formulky, kterým už nikdo nevěřil.
Krize a rozpad společnosti volného trhu, který George Soros prorokoval už před řádkou let, hluboká ale pasivní nespokojenost lidí se stavem společnosti je v současné době stále zřejmější. Ideologie neoliberalismu je sice analyzována a kritizována v tisících článcích a stovkách knih, co ale dosud chybí, je politická síla, která by se vůči ní radikálně vymezila a lidem otevřela představu jiné budoucnosti. Je na čase, aby demokratická levice tento krok z temnot konečně udělala.
Na ideologii neoliberalismu mimochodem sociálně demokratické strany Západu přistoupily ve fázi rigidního antikomunismu vzniklého po událostech roku 1989 pro nějž už sociální tržní hospodářství platilo za socialistický výmysl a sociální politika za komunistické zboží a Fukuyama hlásal konec dějin. Svou politickou pozici se tehdy, v druhé polovině devadesátých let, pokusily asociálními programy zachránit jak labour party tzv. new left v Anglii tak sociální demokracie Agendou 2010 v Německu. V delší časové perspektivě tím dosáhly dvojího: ztráty důvěry svých tradičních voličů a toho, že se neoliberální představy jako o jediné správné organizaci společnosti se ještě hlouběji zahnízdily v lidských mozcích. Ve svém neoliberálním pomýlení také zcela přehlédly vznik nové skupiny vykořisťovaných tzv. prekariátu, svou situací ne nepodobného proletariátu na počátku industrializace a stejně jako tehdy on nemajícího ve společnosti žádné politické zastoupení.
Toto radikální vymezení se vůči neoliberální ideologii je nutné jako postoj. Jak to ale formuloval filozof a politolog Erik Olin Wright, nelze dominanci neoliberalního kapitalismus zlomit revolucí, ale především zdola vytvářením konkrétních emancipačních alternativ využíváním trhlin v neoliberálním systému, které bezděčně otevírají perspektivu světa, jaký by měl být. Takové „podhrabávání“ neoliberálního kapitalismu zdola ovšem předpokládá silnou občanskou společnost kooperující s demokratickou politickou stranou, která má jasný program. Jeho částí by měl být, ve stručném výběru, požadavek rekomunalizace veřejných služeb, podpora rozvoje regionálního hospodářství, oživení myšlenky družstevnictví, otázka podílení se pracujících na zisku podniků, pozornost k situaci prekariátu a vykořisťování daném digitalizací, ekologie i v souvislosti se zprůmyslněním zemědělství a kritika technokratického přístupu ke světu. Vodítkem by se jí přitom znovu měla stát triáda svoboda – rovnost – bratrství a ne ono zmrzačené svoboda – spravedlnost – solidarita, které si v rámci neoliberálního pomýlení zvolila a vzala mu tím jeho transcendentní přesah, který teprve dělá člověka člověkem.
II.
„Vyschnou-li oázy utopie, šíří se poušť banality a bezradnosti“, napsal Jürgen Habermas v roce 1985 ve své studii „Nová nepřehlednost“. A to je právě naše dnešní situace. Poušť banality se rozkládá kolem nás, poušť bezradnosti v nás. Ne proto, že by neoliberální oázy utopie vyschly, ale protože neoliberalismus žádnou společenskou utopii nikdy neměl. To jediné, co vlastně slibuje je blahobyt, který v přirozené harmonii vytvoří neviditelná ruka trhu. Myšlen je tím ovšem blahobyt jednotlivců, ne to co nazýváme obecným blahem, které zažívá celá společnost jako projev své pospolitosti a sounáležitosti. Ani klasický předneoliberální kapitalismus nějakou velkou společenskou vizi neměl, jeho úsilí bylo obráceno především na rozvoj a pokrok průmyslové produkce.
Ona velká oáza socialistické utopie, nejvýznamnější, kterou industriální společnost měla, ovšem nevyschla, ale byla spíš postupně vysušována v procesu jejího uskutečňování po vítězství říjnové revoluce ve formě totalitního socialismu sovětského typu. Je ovšem třeba si uvědomit, že socialistická utopie byla první systematicky vypracovanou utopii, která chtěla uskutečnit onen lepší svět už na zemi. Byla jistě i dítětem osvícenství, procesu sekularizace a industriální revoluce. Pro středověkého člověka a svým způsobem až do osvícenství měl tento lepší svět eschatologickou podobu v životě posmrtném. Teprve po smrti nastával pro středověkého ale i barokního člověka onen lepší život, rovnající se spasení. A tato vize byla bez lidské kontroly, což byla výhoda.
S uskutečňováním ráje na zemi, ale lidé neměli dosud žádnou zkušenost. Tím víc po něm toužili, protože to jejich jednání a životu dávalo smysl a pozvedalo jej nad obyčejný všední den. Byli to oni, pěšáci revoluce, kteří v sobě původní ideál lepšího světa udrželi, věřili mu a byli stále ještě ochotni pro něj zemřít, když kominterna a její funkcionáři už jej proměnili v dogma a násilí. Dnes už víme, že k cíli dokonalé společnosti budeme stále jen na cestě. Usilování o spravedlivou společnost, i když jí nikdy nebude plně dosaženo, dává ale našemu jednání a životu smysl a prostor.
Existují ovšem nejen vyschlé, ale i zapomenuté oázy utopií, které by nám mohly – a to vydatně – pomoci při hledání a otevírání nových konceptů budoucnosti. A to i české levici. Takovou (polo)zapomenutou oázou utopie je i odkaz pražského jara. Právě na pozadí nelidskosti současného neoliberálního kapitalismu se stávají neobyčejně zřetelnými kontury tehdejšího úsilí o marxistický humanismus. I toto úsilí, tento společenský diskurs, se vyvíjel na pozadí nelidskosti, ale jen jiného společenského systému, stalinismu s jeho deformacemi a zločiny, které sebou přinesl. Čteme-li dnes texty z této doby, v neposlední řadě Dialektiku konkrétního Karla Kosíka, uvědomujeme si, jakou pravdu měl Milan Kundera, když odkaz pražského jara prohlásil za jedinečný v evropském myšlení. Československo bylo totiž jedinou zemí východního bloku s reálnými předpoklady pro spojení socialismu a demokracie jako východiska z krize nejen komunismu ale i kapitalismu. Byl to historicky daný egalitární charakter české společnosti, široká vrstva generace čtyřicátníků, reformních komunistů, které nebyla cizí dělnická třída, – protože ji v totálním nasazení v továrnách za války dostatečně poznala – a byla socializována v demokratické první republice. Takové předpoklady zcela chyběly například Gorbačovově perestrojce. V podstatě tu šlo o něco velice prostého a přirozeného: „vytvořit v socialistickém životě všechny podmínky pro to, po čem touží, co k životu nezbytně potřebuje lidské srdce“. jak to ve svém projevu na liblické konferenci o Franzi Kafkovi v roce 1963 vyjádřil tehdejší šéfredaktor Plamene Jiří Hájek.
Mluvit o lidském srdci nepatří dnes k výbavě neoliberální pravice. Jde o to, aby na tyto jeho potřeby nezapomněla demokratická levice.
Text vyšel původně v Tvaru 9/2019, publikujeme zde s laskavým svolením autorky.