Londýn 9.–12. 11. 2023
Každoroční konference Historical Materialism v Londýně tentokrát se zastřešujícím tématem „The Cost of Life Oppression, Exploitation and Struggle in the Time of Monsters“ je pravděpodobně největší marxistickou akademickou událostí na světě. Tento rok se jí zúčastnilo přes 800 účastníků a bylo předneseno přes 600 příspěvků. Jako obvykle si účastník mohl vybírat z nepřeberného množství témat od čistě teoretických k tématům zaměřeným na konkrétní praktické otázky boje proti kapitalismu, rasismu, neokolonialismu, vykořisťování či genderové nerovnosti a dalších. Šíře oborů, v níž se marxistické přístupy uplatňují, je neméně rozsáhlý – od filosofie, přes antropologii, sociologii, estetiku, lingvistiku, historii, geografii, ekologii až (samozřejmě) k politické ekonomii.
Rok 2023 byl ovšem výjimečný i z jiného pohledu. Šlo o sté výročí vydání Lukácsova průlomového díla Dějiny a třídní vědomí, které se organizátoři již od athénské konference na jaře tohoto roku rozhodli poctít sérií panelů s vševypovídajícím názvem „One thousand and one nights of the totality: a History and Class Consciousness marathon“. Ty měly své pokračování i v Londýně, kde vyvrcholily panelem „100 years of the publication of Georg Lukacs’ history and class consciousness“, v jehož rámci vystoupili jedni z největších znalců a interpretů Lukácsova díla Michael Löwy a Andrew Feenberg. Zvláště Feenbergův příspěvek byl v mnohém podnětný, a to především proto, že znovu otevřel „věčně“ ožehavé a v současnosti navýsost aktuální téma – Lukács a dialektika přírody. Feenberg samozřejmě neopominul analyzovat negativní postoj raného Lukácse k možnosti dialekticky uchopit přírodní jevy, zároveň ale šířeji rozvedl jeho pozdní reflexe, které rozlišují dva pojmy přírody – první, racionalistický, který se vztahuje k vědeckému chápání a druhý, více empirický, který se vztahuje k lidské práci. Problémem zde ovšem zůstává skutečnost, že obě pojetí jsou silně humanistické, tj. jsou vztahovány výhradně k lidské činnosti – vědecké a pracovní. Lukács (a vlastně ani Feenberg) zcela pomíjejí, že příroda jako taková se bez člověka a jeho činnosti hravě obejde. Ani pozdní Lukács tedy nedokázal vypracovat skutečně materialistické pojetí přírody, které by si za základ nebralo člověka ale přírodu samotnou.
Z dalších panelů byl z mého osobního hlediska nejpřínosnější panel „Foucault, Poulantzas and Marxism“, a to zvláště s ohledem na můj setrvalý zájem o tzv. foucauldiánský marxismus a s ohledem na můj publikační projekt, který se zaměří na průsečíky a mimoběžky foucaultovské a marxistické epistemologie. Na panelu rovněž došlo k poměrně intenzivní debatě o Foucaultově postoji k neoliberalismu a relevanci tohoto postoje pro marxistické analýzy (příspěvek Chrise Jamese Newlova „The Last Foucault: In and Beyond Neoliberal Logic“). Z ostatních panelů byly pro mě mimořádně inspirativní „Political Marxist perspectives on the transition to capitalism“, a v jeho rámci zvláště příspěvek Teddyho Paikina o rozdílech mezi francouzským a britským liberalismem („Liberalism and Capitalist Development: Outline for a Comparative Intellectual History of French and English Liberalism from a Social-Property Relations Perspective“) díky jeho metodologickému pozadí (kombinování intelektuálních dějin a politické ekonomie).
Na konferenci jsem se aktivně účastnil panelu „Radical Philosophy“, na němž jsem vystoupil s příspěvkem „Genealogy of Marxist Humanism(s)“. V něm jsem vyšel z určité základní charakteristiky tohoto směru, které platí jak globálně tak pro kontext československého marxismu 60. let, abych vzápětí zpochybnil jeho jednolitost a načrtl rozkol, který se připravoval právě v rámci československého marxismu v daném období. Ukazuje se totiž, že vedle tzv. praxeologů, kteří za základ marxistické filosofie považovali koncept totality a praxe, se objevuje další směr, který rozhodně chce být humanistický, ale za své východisko si bere Freudovu koncepci zvířecích instinktů a jejich následnou transformaci v lidské pudy. Obrací se však rovněž proti až příliš totalizujícímu postupu dialektiky konkrétního Karla Kosíka, proti němuž staví konkrétní dialektiky v plurálu vycházející právě z konkrétních historicko-společenských situací. Závěr přednášky se věnoval etickému cíli obou přístupů, které byly navzdory zmíněným rozdílům stejné – zajistit podmínky pro celostní rozvoj lidské tvůrčí aktivity. Otázkou ovšem zůstává, zda je v současnosti tento etický cíl udržitelný a žádoucí ve chvíli, kdy je aktivita a tvůrčí činnost komodifikována a vyžadována samotným kapitalismem.
Jak už je tomu ale zvykem na většině konferencí Historical Materialism, účastník se sice setká s plejádou různých marxistických přístupů a tradic, mnoho panelů se věnuje nejen západnímu světu, ale rovněž Asii, Jižní Americe či Africe; citelně však chybí hlasy ze střední a východní Evropy. Nejde o to, že by se snad nenašly jednotlivé příspěvky na téma myšlení toho či onoho myslitele z bývalého východního bloku (Evald Iljenkov budiž standardní výjimkou), ale takřka pravidelně chybí příspěvky či celé panely, které by se věnovaly problematice a myšlení tohoto regionu z více obecnější, konceptuálnější perspektivy (výjimkou budiž kulatý stůl na HM konferenci v Athénách 2023 na téma „Revisiting State Socialism Philosophy“ a panel „Studies in communism and transition“ na HM konferenci v Londýně 2022). I proto jsme již na minulé konferenci v Londýně začali formovat skupinu soudruhů a soudružek jak z východní tak západní Evropy, která by se východnímu marxismu věnovala právě soustavným a konceptuálnějším způsobem.
V rámci této aktivity jsem na konferenci diskutoval s členkami této skupiny Isabel Jacobs (Queen Mary, University of London) a Annou Beriou (Kingston University, London) další fáze tohoto projektu. Nyní má tři základní cíle: 1) založit knižní řadu, v níž by se vydávaly texty známých i méně známých autorů východního marxismu; 2) spoluorganizace první konference Historical Materialism ve východní Evropě (Kluž-Napoca 2024); 3) tematické číslo o východním marxismu v odborném časopise.
Vzhledem k poslednímu bodu jsem se v rámci konference sešel se členy redakční rady časopisu Historical Materialism Panagiotisem Sotirisem a Paulem Reynoldsem, se kterými jsem probíral právě možnost spolupráce (ve formě hostujících editorů) na tomto čísle, které by vyšlo v rámci Historical Materialism. Vzhledem k nabitému plánu časopisu ovšem připadá toto číslo nejdříve na rok 2026. V této souvislosti nelze nezmínit otevřené setkání se zástupci redakce časopisu Historical materialism (Panagiotis Sotiris, Katharina Hunfeld, Sebastian Budgen), kteří poskytli vhled do celého procesu hodnocení jednotlivých příspěvků. Po vyslechnutí je skoro s podivem, že takový časopis může v současné době masivní akademické produkce a hesla „publish or perish“ ještě existovat. Stručně řečeno – každý příspěvek projde nejdříve vnitřním hodnocením, tj. je přečten a posouzen všemi členy redakce (připomínám, že v současnosti má redakce dvacet členů!); následně je poslán zpět autorovi k přepracování a až poté je zaslán třem, podle potřeby čtyřem externím hodnotitelům. Tuto praxi samozřejmě nelze jako celek reprodukovat v podmínkách střední a východní Evropy (a v mnoha ohledech ani v západní), co ovšem lze převzít a stanovit jako vnitřní normu časopiseckých redakcí, je právě ono důkladné vnitřní hodnocení. Často se totiž stává, že si externí hodnotitelé (z pochopitelných důvodů daných nedostatkem času) s posudky příliš práce nedávají, redaktoři pak až po kladných posudcích vlastně zjistí, že text nevyhovuje požadované kvalitě a/nebo zaměření časopisu. Dostávají se tím do prekérní situace, kdy musí buď otisknout nevyhovující text, nebo odmítnou text kladně posouzený.