Přinášíme vám rozhovor o transformaci ve Střední Evropě s Veronikou Pehe, která působí v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Její akademická práce se zabývá popkulturou a pamětí, politikou paměti a historií ekonomických transformací ve Střední Evropě po roce 1989. Kromě toho pracuje také jako externí redaktorka online deníku A2larm, který je partnerskou organizací Nadace Rosy Luxemburgové. Veroniky se ptala Joanna Gwiazdecká, ředitelka kanceláře RLS Praha.
JG: Mají mladí lidé v Česku nějakou představu o Sametové revoluci a transformaci, která po revoluci začala? Nebo je to téma jen pro ty, kteří toto období sami zažili?
VP: Pojem „sametová revoluce“, případně „listopad 89“, je klíčovým slovem často užívaným v médiích a veřejném diskurzu obecně, takže určité povědomí o něm jistě mladá generace má. Nicméně už je méně jisté, co si pod tímto termínem představují. Značnou viditelnost získal studentský spolek „Díky, že můžem“, jenž od roku 2014 každý rok při příležitosti výročí zásahu policie proti demonstrujícím studentům 17. listopadu 1989 organizuje akce na pražské Národní třídě. Hlavní myšlenkou akce je vyjádřit vděk těm, kteří na konci osmdesátých let vybojovali pro českou společnost svobodu. Podle vyjádření spolku žijeme v době „neomezených možností“ – v tomto výkladu je tedy transformace hodnocena jednoznačně pozitivně. Ačkoliv to jistě platí pro určitý segment společnosti, jedná se o perspektivu studentů především z velkých měst. Je těžké si představit, že podobný pocit sdílejí i mladí lidé zejména z postindustriálních regionů země, které trpí řadou strukturálních problémů a nabízejí mladé generaci jen malé možnosti. Platí ale, že pro politicky aktivní část mladé generace zůstává sametová revoluce důležitým referenčním bodem, k její symbolice se vztahují například vůdčí osobnosti hnutí „Milion chvilek pro demokracii“, jež od roku 2018 pořádá protestní akce proti vládě současného premiéra Andreje Babiše.
Jakým způsobem mladí lidé reflektují a diskutují nedávnou historii?
Výzkum životních osudů lidí, kteří studovali na vysokých školách na konci 80. let a účastnili studentských stávek v listopadu 1989, na němž jsem se podílela, neprokázal, že by ani děti těchto bývalých revolucionářů měly v dnešní době k tomuto historickému milníku nějaký speciální vztah. Rozhodně nebylo patrné, že by tato mladá generace byla ve svém přístupu a chápání sametové revoluce nějak jednolitá. Je tedy těžké přístup mladých lidí nějak zobecnit.
Během transformačních desetiletí se v médiích často diskutovalo o tom, že na školách je málo času věnováno výuce nejnovější historie a že žáci a studenti často v osnovách vůbec nestihnou probrat druhou polovinu dvacátého století. To už dnes tak úplně neplatí, ovšem řada učitelů má s nejnovější historií stále problém. I proto vznikla celá řada akademických i občanských iniciativ, které vyvíjejí materiály pro výuky nejnovějších dějin na školách. K těm kvalitnějším patří určitě aktivity vzdělávacího oddělení Ústavu pro studium totalitních režimů. U různých organizací věnujících se nejnovějším dějinám ale samozřejmě platí, že jejich výklad nejen událostí kolem pádu komunistického režimu určuje jejich politická orientace. V českém veřejném diskurzu byl od počátku 90. let velmi silně zastoupen antikomunismus jako určité přirozené odmítnutí politiky před rokem 1989, zároveň ovšem sloužil jako nástroj politického boje, který umožňoval jakékoliv levicové ideje ihned odmítnout jako „komunistické“. Bohužel k jinak potřebného odmítnutí minulého režimu docházelo dost plošně a nekriticky, což znemožňovalo, a do jisté míry stále znemožňuje, skutečné pochopení komunistického režimu, včetně toho, proč vydržel tak dlouho a do jaké míry ho určité části společnosti podporovaly. Jakákoli snaha o pochopení ukotvenosti minulého režimu ve společnosti je liberální a pravicovou části médií a politické reprezentace považována za obhajobu diktatury. To pochopitelně znemožňuje otevřenou debatu i kvalitní výuku ve školách.
Jaký je vztah historie a politiky v ČR?
Stejně jako v jiných zemích je historie politizovaným tématem v České republice. Paradoxně to je viditelnější v posledních letech než bezprostředně po sametové revoluci. V devadesátých letech v politice a v médiích panoval konsenzus, že komunistický režim je třeba odsoudit. Pochopitelně byly na pořádku dne také různé formy právních náprav za zločiny komunistického režimu i veřejné očerňování údajných bývalých spolupracovníků Státní bezpečnosti. Nicméně „vyrovnání se s minulostí“ nenabylo tak zásadního rozměru pro tvorbu nové identity jako tomu bylo v Německu, kde je téma východoněmecké versus západoněmecké identity neustále aktualizováno. Češi si rádi pěstují chlácholivý historický narativ, že byli v dějinách vždy oběťmi jiných mocností a sami nenesou za historické události zodpovědnost. I proto hrála historická politika zdánlivě menší roli v Česku po roce 1989 než v Německu, kde bylo třeba se vypořádat především s odpovědností za nacistický režim.
To ovšem neznamená, že by historie nevstupovala do politiky a politika do bádání nad minulostí. Velkou veřejnou debatu způsobilo otevření Ústavu pro studium totalitních režimů v roce 2007 a následně v roce 2011 tzv. Zákon o třetím odboji, který de facto zrovnoprávňuje odboj (i ozbrojený) proti komunistickému režimu s protinacistickým odbojem za druhé světové války. To představuje poměrně kontroverzní tezi, která rozdělila politickou scénu i společnost. V české kolektivní paměti stále neexistuje konsenzus například o tom, zda skupina bratří Mašínů, která na začátku padesátých let páchala násilné činy v rámci odbojové činnosti proti komunistům, a to včetně několika vražd, má být uznána za hrdiny nebo naopak odsouzena.
Obecně lze říct, že politizovaný spor o dějiny se v České republice v posledních zhruba patnácti letech vede o povahu minulého režimu. Na jedné straně stojí ti, kteří tvrdí, že tento režim byl totalitní a založen výhradně na represi. Dle nich náleží bádat pouze represivní aspekty diktatury a nikoliv každodennost nebo snad podporu pro režim, která v tomto interpretačním schématu neexistovala. Druhá strana se naopak zabývá společenskými a kulturními dějinami, chce poznat, jak lidé každodenně fungovali v rámci autoritářského režimu. Ačkoliv v odborném bádání nad komunistickým režimem je dnes druhý přístup považován i v mezinárodním měřítku za zcela legitimní, je svými odpůrci označován za „revizionismus“ údajně obhajující diktaturu. V nedávné době se terčem útoků stal Michal Pullmann, děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, jehož práce zkoumá mimo jiné konsenzuální aspekty komunistické diktatury. Dle jeho odpůrců je ovšem obhájcem totality a nebezpečným „neomarxistou“. Tento spor jistě v německém kontextu, kde se už v osmedesátých letech s dlouholetou tradicí Alltagsgeschichte působí značně opožděně. Historici jako Alf Lüdtke či Thomas Lindenberger už dávno přesvědčivě ukázali, že studium represe a každodennosti nejsou dvě oddělené věci, ale je potřeba zkoumat zároveň k pochopení toho, jak skutečně represivní režimy fungují. Zatímco část české odborné veřejnosti si toto uvědomuje, politicky je stále pro řadu skupin výhodný narativ tvrdící, že komunismus je potřeba v první řadě odsoudit a nepřistoupit na možnost, že tento režim se těšil určité podpoře. To by totiž vyžadovalo i přijetí určité kolektivní zodpovědnosti. A a o té se v české společnosti stále ještě nemluví.
Jsou nejaké podobnosti ve středoevropských a východoevropksých zemích, které vyplynuly z transformace?
Transformační proces sice probíhal s odlišnou intenzitou a odlišnými mechanismy v různých zemích bývalého východního bloku, obecně lze ale říct, že velmi rychlá změna celého hospodářského systému akcelerovala tvorbu společenských nerovností. Zatímco určitá vrstva dokázala ze změn těžit (v devadesátých letech často způsobem za hranicí legality), jiné skupiny se propadaly do nezaměstnanosti a chudoby. V dnešní době vidíme polarizaci nejen postkomunistických společností, ale všude v západním světě. V zemích bývalého východního bloku je ale tato polarizace poháněna především traumaty z transformačního období. Vrátíme-li se k otázce o politizaci historie, řada politiků a významných osobností nadále rozdmýchává kulturní konflikt o komunistickou minulost, jelikož svalení problémů na toto období odvádí pozornost od problémů současných. Ale česká společnost už dávno není rozdělena dědictvím komunismu – ostatně, jak ukázal obrovský úspěch Andreje Babiše, který nejen byl členem komunistické strany, ale prokazatelně i spolupracovníkem Státní bezpečnosti, komunistická minulost už je značné části českých voličů lhostejná. To, co dělí společnost, jsou sociální problémy jako vysoká míra zadluženosti, nedostupné bydlení, nízké mzdy v některých odvětvích, nedostatek infrastruktury. A to jsou problémy, za které mohou, stejně jako jinde v regionu, především vlády po roce 1989 a nikoliv ty před tím.
Děkujeme za rozhovor.