V roce 2024 uplynulo 20 let od vstupu České republiky do Evropské unie, významného milníku, který zásadně ovlivnil směřování naší země. Při této příležitosti jsme oslovili několik autorů a autorek, aby se podívali na uplynulé dvě dekády z různých úhlů pohledu. Jejich texty reflektují pestrou škálu témat a nabízí hlubší vhled do proměn, kterými naše společnost v tomto období prošla. Zabývají se nejen vývojem názorů české veřejnosti na členství v EU, ale také otázkami levicové strategie a dopady strukturálních změn, jež naše členství vyžadovalo. Autoři rovněž analyzují transformaci konkrétních oblastí života, které byly tímto procesem ovlivněny, a dotýkají se také dlouhodobě diskutované otázky přijetí či nepřijetí eura.
Tato reflexe nám umožňuje zamyslet se nad tím, co pro nás členství v Evropské unii znamenalo a jak nás formovalo, a zároveň nabízí příležitost hledat odpovědi na otázky spojené s naší budoucností v evropském společenství.
Obsah:
- Dvacet let poté
Saša Uhlová - Thorns of a rose or rotten apples?
Toth Csaba Tibor - Hungary and the EU: From ‚Return to Europe‘ to ‚Occupy Brussels‘
Áron Rossman-Kiss - 20 let od českého „návratu do Evropy“ – víme, co v ní chceme?
Vendula Kazlauskas - LGBTI+ ľudia na Slovensku sa rovnosti nedočkali ani 20 rokov po vstupe do EÚ
Michaela Denešová, Dominika Kardošová, Roman Samotný - Pro Evropu, ale proti Euru
Jana Maláčová - Evropské nevýhry české levice
Ondřej Slačálek - Přispěl vstup Česka do Evropské unie k transformaci průmyslového paradigmatu zemědělství?
Tomáš Uhnák - 20 let poté – rozšíření EU v roce 2004 a proces evropské integrace
Alena Wagnerová, Jiří Šteg - Česká hypotéková republika. Od regulovaného bydlení k bytové krizi
Táňa Zabloudilová
Dvacet let poté
Saša Uhlová
Uhlová dále zkoumá české specifikum pendlerství, kdy lidé pracují v zahraničí, ale bydlí doma, což přináší určité výhody. Na rozdíl od pracovníků, kteří trvale opouštějí své domovy, mohou pendleři snadněji odejít od vykořisťujících zaměstnavatelů a mají větší kontrolu nad svou situací. Autorka však kritizuje dlouhodobou závislost západní Evropy na levné pracovní síle, což vede k rozšiřování nerovností mezi jednotlivými zeměmi EU. Tvrdí, že tato pracovní migrace neprospívá ani zemím, které pracovníky vysílají, ani těm, které je přijímají, a že je třeba hledat způsoby, jak tuto situaci řešit na systémové úrovni.
V článku Dvacet let poté Saša Uhlová popisuje své zkušenosti s pracovní migrací a jejími důsledky. Autorka se dlouhodobě zabývá otázkami pracovních podmínek a migrace, a upozorňuje na to, že byť může být migrace vnímána jako příležitost, často s sebou nese negativní aspekty, jako je vykořisťování a ztráta rodinných vazeb. Setkala se s případy, kdy někteří migranti našli důstojnou práci, zatímco jiní byli nuceni pracovat v náročných podmínkách kvůli dluhům či nedostatku pracovních příležitostí ve své zemi.
Thorns of a rose or rotten apples?
Toth Csaba Tibor
The article Thorns of a rose or rotten apples? by Toth Csaba Tibor discusses the complex relationship between Hungary’s agrarian sector and its integration into the European Union, framed by neoliberal economic policies. The 2004 EU enlargement is often cited as an economic success, but Hungary’s experience reveals deeper tensions. Hungary’s post-socialist agrarian transformation, characterized by the privatization and voucher system of land redistribution, failed to benefit small landowners and rural communities. Instead, elites, including former Communist Party officials, amassed wealth, further alienating the population, which increasingly turned to right-wing, anti-Communist movements for justice.
This dissatisfaction with neoliberal reforms and EU-driven austerity became a rallying point for Hungary’s populist leaders, including Viktor Orbán, who capitalized on agrarian discontent to fuel his rise to power. Despite initial hopes that EU integration would lead to improved conditions, many rural Hungarians felt marginalized by the market-driven policies imposed by both national and EU-level elites. Over time, Orbán’s Fidesz party effectively aligned itself with agrarian interests, presenting itself as a defender against neoliberalism and globalization. The article underscores how these dynamics led to the erosion of democratic structures in Hungary, with smallholders ultimately losing more land under Orbán’s rule than ever before.
HUNGARY AND THE EU
FROM ‘RETURN TO EUROPE’ TO ‘OCCUPY BRUSSELS’
Áron Rossman-Kiss
The article Hungary and the EU: From ‚Return to Europe‘ to ‚Occupy Brussels‘ by Áron Rossman-Kiss explores Hungary’s shifting relationship with the European Union, particularly under Viktor Orbán’s leadership. Orbán has used nationalist rhetoric, portraying Brussels as an external empire threatening Hungary’s sovereignty, to bolster his authoritarian rule. This narrative has been instrumental in mobilizing public opinion and cementing Orbán’s power, as seen in his inflammatory 2024 speech. Despite conflicts between Hungary and the EU regarding issues such as the rule of law and rights of minorities, Orbán’s regime has benefited from EU funds and neoliberal policies, helping to centralize power and entrench his „illiberal“ state. The article highlights that, far from being an anomaly, Hungary’s trajectory reflects deeper flaws in the EU’s neoliberal model, which has exacerbated inequality and fostered nationalist backlash in the region.
The article delves into Hungary’s transition from socialism to a market economy, noting that the EU’s austerity measures in the 1990s and 2000s contributed to social discontent and paved the way for Orbán’s rise. Hungary’s deep integration into global capitalist systems, particularly with Germany’s manufacturing sector, has perpetuated economic dependency. Despite Hungary’s economic growth, this has led to worsening labor conditions and growing inequality, while EU policies on green industries and development have further consolidated Orbán’s power. The text ultimately suggests that Orbán’s regime is not an exception but a byproduct of the EU’s neoliberal policies, highlighting the failure of the left to offer a viable alternative to these trends.
20 let od českého „návratu do Evropy“ – víme, co v ní chceme?
Vendula Kazlauskas
Článek 20 let od českého „návratu do Evropy“ – víme, co v ní chceme? od Venduly Kazlauskas analyzuje, jak se Česká republika od vstupu do Evropské unie v roce 2004 vyvíjela v rámci evropské integrace. I přes zřetelné ekonomické přínosy a zlepšení životní úrovně Češi vnímají členství v EU s narůstajícím skepticismem a frustrací. Tento postoj pramení částečně z nerealistických očekávání rychlého dorovnání životní úrovně s Německem, ale i z negativního mediálního obrazu Unie a klíčových událostí jako Lisabonská smlouva, migrační krize nebo pandemie. Zklamání z nevyužitého potenciálu českého členství je spojené i s dlouhodobým nezájmem veřejnosti o evropskou politiku, což staví Česko na okraj debaty o budoucnosti EU.
Autorka poukazuje na pasivní a nekonstruktivní přístup české politické reprezentace vůči EU, kdy často chybí jasné priority a konkrétní návrhy na integraci. Tento postoj se projevuje ve způsobu, jakým Česká republika přistupuje k zásadním otázkám, jako byly například kvóty pro uprchlíky v roce 2015. Nicméně, poslední české předsednictví v Radě EU v roce 2022, posílené válkou na Ukrajině, ukázalo, že pokud má Česká republika jasné cíle a jednotnou politickou vůli, dokáže být efektivní. Závěrem článek vybízí k většímu sebevědomí a proaktivnímu přístupu k evropské politice, aby se Česko aktivně podílelo na formování budoucnosti evropské integrace.
LGBTI+ ľudia na Slovensku sa rovnosti nedočkali ani 20 rokov po vstupe do EÚ
Michaela Denešová, Dominika Kardošová, Roman Samotný
Dvacet let po vstupu Slovenska do Evropské unie se LGBTI+ komunita stále nedočkala skutečné rovnosti. Navzdory přijetí antidiskriminačních zákonů a účasti Slovenska v mezinárodních lidskoprávních organizacích zůstává akceptace LGBTI+ lidí ve společnosti velmi nízká. Politické prostředí a církev dlouhodobě brzdí jakýkoli pokrok v legislativě, přičemž témata jako registrovaná partnerství nebo adopce dětí stejnopohlavními páry jsou odmítána. Slovensko patří mezi země s nejvyšší mírou homofobie v EU, přičemž 59 % populace stále věří, že LGBTI+ lidé by neměli mít stejná práva jako ostatní občané.
Atmosféru nenávisti vůči LGBTI+ lidem posilují politici, kteří využívají tyto skupiny k politickému kapitálu, a dezinformační scéna podporovaná Ruskem. Teroristický útok na LGBTI+ osoby v roce 2022 tuto nenávistnou náladu prohloubil, ale politické vedení nadále odmítá zásadně jednat na zlepšení ochrany lidských práv LGBTI+ osob. Napětí zůstává vysoké, přičemž LGBTI+ lidé na Slovensku čelí nejen diskriminaci, ale také neochotě vlády přijmout právní změny, které by zajistily jejich rovné postavení ve společnosti.
Pro Evropu, ale proti Euru
Jana Maláčová
Autorka v úvodu vyjadřuje svou hlubokou osobní i profesní spjatost s Evropskou unií, která pro ni představuje zásadní součást její identity. Popisuje své zkušenosti z doby před vstupem ČR do EU, kdy bylo cestování a studium v zahraničí spojeno s množstvím administrativních překážek, což je pro dnešní generace nepředstavitelné. I přes tuto silnou vazbu na Evropu postupem času ztrácela idealistický pohled na fungování Unie, protože začala vnímat její byrokratické nedostatky a pomalost při řešení důležitých témat, jako je sociální spravedlnost a přibližování životní úrovně zemí střední a východní Evropy západním státům.
Dále analyzuje problematické aspekty členství v EU, včetně migrační krize a nejednotného postupu v boji s globálními výzvami, jako je Zelený úděl nebo pandemie. Kritizuje neefektivní přerozdělování bohatství mezi státy a vysoký demokratický deficit, kdy rozhodují úředníci bez přímého mandátu. Přestože vidí v EU mnoho problémů, věří, že členství v silné Unii je v národním zájmu ČR. Zároveň apeluje na nutnost zásadních reforem, zejména v oblasti sociální spravedlnosti a mzdové konvergence, které by evropský projekt upevnily.
Evropské nevýhry české levice
Ondřej Slačálek
V textu „Evropské nevýhry české levice“ Ondřej Slačálek analyzuje rozdělení české levice v otázce vstupu do Evropské unie před dvaceti lety. Popisuje tři hlavní proudy: eurokonformistický přístup, který reprezentovala především sociální demokracie a který spatřoval v EU naději na posílení sociálního státu a lidských práv, nacionalistický proud s obavami z oslabení národní suverenity, typicky zastoupený komunisty, a radikální levici, která vnímala EU jako instituci podporující nadnárodní kapitál na úkor demokracie. Autor se ohlíží zpět a konstatuje, že všechny tři přístupy měly své opodstatnění, ale zároveň se fatálně mýlily, protože očekávání levice – oslabení nacionalismu nebo globální spravedlnost – se nenaplnila.
Dále text reflektuje současnou situaci, kdy česká levice nevyužila možnosti rozvíjet svou kritiku EU způsobem, který by řešil klíčové problémy, jako je odliv zisků do zahraničí nebo nefunkční demokratický deficit. Na jedné straně levicové strany, jako komunisté, podpořily neoliberální nacionalismus, což vedlo k jejich vlastní marginalizaci. Na druhé straně radikální levice nedokázala efektivně čelit strukturálním nerovnostem v rámci Evropy. Slačálek vidí jako klíčovou výzvu pro levici formulovat v rámci EU takovou politiku, která by se postavila nadnárodním korporacím a bojovala za větší sociální spravedlnost, místo aby pouze reagovala na nacionalistické nálady či slepě podporovala status quo.
Přispěl vstup Česka do Evropské unie k transformaci průmyslového paradigmatu zemědělství?
Tomáš Uhnák
Vstup Česka do Evropské unie měl na zemědělství dvojí vliv. Na jednu stranu podpořil pokračování agrárně-průmyslového paradigmatu z období před rokem 1989, což vedlo k intenzivnímu hospodaření, úbytku biodiverzity a negativním dopadům na krajinu. Dotace ze Společné zemědělské politiky EU umožnily zemědělcům investice do větších ploch, moderní techniky a chemikálií, ale tyto kroky také přispěly k ekologické degradaci a úbytku ptáků v zemědělské krajině. I přes pokles spotřeby pesticidů se stav biodiverzity nelepší, což je přičítáno setrvalé intenzifikaci zemědělských praktik.
Na druhou stranu EU přináší snahy o ekologičtější přístupy, jako je Strategie Farm to Fork, která podporuje snížení používání pesticidů a rozšiřování ekologického zemědělství. Tyto iniciativy však narážejí na odpor zemědělců, kteří se obávají ekonomických dopadů, a jejichž vztah k EU je často ambivalentní. Českým zemědělcům vadí zejména dotace navázané na environmentální podmínky a vnímají nespravedlivé rozdělování podpory mezi státy. Budoucí změny v českém zemědělství budou záviset na technologických inovacích a přístupu k evropským potravinovým alternativám, které by mohly pomoci překonat současné výzvy.
20 let poté – rozšíření EU v roce 2004 a proces evropské integrace; zkušenosti a pohled na evropskou transformaci z perspektivy České republiky/střední Evropy.
Alena Wagnerová
Jiří Šteg
Rozšíření Evropské unie v roce 2004, které zahrnulo i Českou republiku a dalších devět zemí, znamenalo zásadní geopolitickou změnu a ukončení poválečného rozdělení Evropy. Proces integrace začal již po pádu železné opony, kdy se země střední Evropy vymanily z vlivu Sovětského svazu. Česká republika se začala orientovat na západní demokracii a vstup do EU byl vnímán jako symbolický návrat do Evropy. Přestože politická a ekonomická transformace po roce 1989 přinesla pozitivní změny, jako demokratizaci a zapojení do mezinárodních struktur, proběhla také neoliberální privatizace, která přinesla ekonomické nerovnosti a nízké mzdy. Vstup do EU v roce 2004 byl pro mnoho občanů symbolem naděje na stabilitu a lepší životní podmínky, ale očekávání se ne vždy naplnila.
Dvacet let po vstupu do EU je patrné ochlazení nadšení veřejnosti, které ovlivnily hospodářské a migrační krize a také zklamání z byrokratických a politických procesů uvnitř Unie. Zatímco Česko profitovalo z evropských fondů a prohloubení ekonomických vazeb, stále se potýká s problémy, jako je nízká přidaná hodnota výroby a závislost na zahraničním kapitálu. Občané často kritizují složitost a nepružnost unijních struktur a zůstává otázkou, zda je EU v současné podobě schopna reagovat na globální výzvy a udržet jednotu v rozmanitosti, což bude mít dopady i na další vývoj České republiky.
Česká hypotéková republika. Od regulovaného bydlení k bytové krizi
Táňa Zabloudilová
Česká bytová situace se v posledních dvou dekádách významně proměnila, přičemž liberalizace trhu s bydlením a nárůst hypotečních úvěrů vedly k současné bytové krizi. Deregulace nájemného a preference vlastnického bydlení způsobily, že ceny nemovitostí stouply do nedostupných výšin. Střední třída a lidé s běžnými příjmy čelí nedostatku cenově dostupného bydlení a přibývá také těch, kteří mají problém s bydlením, podle odhadů ministerstva až dva miliony lidí. Bytová krize je dále podporována vlivem developerských zájmů, kteří prosazují rychlou výstavbu, což je v médiích prezentováno jako univerzální řešení, zatímco chybí hlubší diskuse o systémových opatřeních, jako je regulace trhu nebo podpora sociálního bydlení.
V posledních letech se v Česku zvýšil zájem o sociální bydlení, což vedlo k přípravě zákona o podpoře v bydlení. Tento návrh by měl zajistit vznik kontaktních míst pro lidi ohrožené ztrátou bydlení a zajištění obecních a soukromých bytů pro sociální účely, aniž by obcím ukládal povinnost stavět sociální byty. Přestože je tento návrh vnímán jako kompromisní, mohl by znamenat důležitý krok směrem k sociálně citlivější bytové politice. Nadále však zůstává otázkou, zda se politická reprezentace rozhodne věnovat dostatečnou pozornost dlouhodobému řešení bytové krize a zda se podaří prolomit zakořeněnou víru, že bydlení by měl řešit trh, nikoli stát.